Sahara je vyprahlým místem planety. V její části se přitom před desítkami milionů let rozlévalo moře a po poslední době ledové před 10 tisíci lety byla zelenou zahradou s tekoucími řekami a velkými jezery.

O minulých řekách vypovídají vyschlá koryta řek, kde se dodnes naházejí kamenné nástroje pravěkých rybářů. V místech jezer a moří zůstaly bílé vápencové usazeniny. Zrnka písku unášená silným větrem je často vymodelovala do bizarních tvarů.

Když vyschly řeky a jezera a ustoupilo moře, krajina se proměnila v horkou oblast písečných dun, které se neustále rozšiřují. Jinde zase vznikly bezútěšné kamenité pustiny.

Mohl by to člověk vrátit zpátky? Někteří vědci a projektanti na tuto otázku odpovídají kladně, píše žurnál IFL Science. Propagují projekt saharského moře, který počítá se zaplavením částí severoafrické pouště ležících pod hladinou moře.

Vodní plocha by z oblasti, která je v současnosti nehostinnou pouští, vytvořila region vhodný pro zemědělství. Co víc, v době klimatické změny by pohltila značné množství uhlíku a přibrzdila oteplování planety. Mohla by také zpomalit růst hladin oceánů a moří. 

O saharském moři psal už Verne

Projekty zaplavení saharských pánví vznikaly už v 19. století.  První formuloval v roce 1877 podnikatel Donald McKenzie, který chtěl zaplavit pánev El Djouf a vytvořit vnitrozemské moře o rozloze Irska, tedy 96 000 kilometrů čtverečních.

Kapitán francouzské armády François-Elie Roudaire rok poté navrhl kanál dlouhý 193 kilometrů, který by spojil Středozemní moře s částí saharské pouště Chott el Fejej v jižním Tunisku. Tím by vznikla vodní plocha o rozloze 4 828 kilometrů čtverečních.

Jeho plán inspiroval Julese Verna k tomu, aby v románu Invaze moře z roku 1905 popsal zemětřesení, které na Sahaře zrodí vnitrozemské moře.

Jeden z novějších projektů pochází ze sedmdesátých let minulého století. Dostal název Plowshare a stála za ním americká Komise pro atomovou energii, která chtěla využít exploze jaderné bomby k zaplavení Kattarské prolákliny, ležící 60 metrů pod úrovní moře na severozápadě Egypta. Projekt byl naštěstí odpískán.

Mapa Egypta s Kattarskou proláklinou zalitou vodou. | zdroj: Wikimedia Commons

Se snahou zastavit změny klimatu však plány na zaplavení saharských pánví, včetně Kattarské, ožívají. Naštěstí jsou „nejaderné“.

Patrně jsou inspirovány prehistorickou megapovodní ve Středozemí.

Opsáno od matky přírody

Dnes je Středozemí proslulé mořem lemovaným malebným pobřežím a příjemným klimatem. Před necelými šesti miliony let však bylo z velké části nevábnou vyschlou pánví pokrytou solí.

Mapa oblasti Kattarské prolákliny s navrhovanými trasami kanálů, které by ji měly spojit se Středozemním mořem. | zdroj: Wikimedia Commons/AlwaysUnite

Vědci toto období nazývají mesinskou slanou krizí. Středozemí v ní bylo odříznuto od Atlantského oceánu a vysychalo.

Před 5,33 miliony let však nastal zvrat. Ve Středozemí udeřila Zancleova povodeň. Voda z Atlantiku doplňovala vyschlou pánev přes dnešní Gibraltarskou úžinu. Tato povodeň trvala až dva roky a Středozemí proměnila ze slané pustiny v nádherný ekosystém, zářící biologickou rozmanitostí. Takže proč to nezkusit se Saharou?

V cestě těmto plánům jsou obavy z neplánovaných dopadů. „Každý geoinženýrský projekt takového rozsahu je riskantní a může mít nepředvídatelné důsledky,“ upozorňuje IFL Science.

Další překážkou mohou být náklady.

Jedním projektem tohoto typu se nedávno zabýval startup Y Combinator. Jeho cílem bylo zjistit, zda by bylo možné zaplavit pouštní oblast Algodones Dune v Kalifornii. Experti zjistili, že k zaplavení 0,7 milionu hektarů pánve by bylo zapotřebí zhruba 900 bilionů litrů oceánské vody. A projekt by stál neuvěřitelných 50 bilionů dolarů. Touto kalkulací také skončil.

Projekt Zancleovy povodně ve Středomoří přitom matka příroda zvládla zdarma. Její rozsah je patrný z následujícího videa.