Evoluční příběh velryb se začal psát zhruba před 50 miliony lety. Předchůdci kytovců se vyvinuli ze čtyřnohých kopytnatých savců o velikosti psa kdesi v oblasti dnešní Indie. Tušíme, že žili poblíž mořského prostředí, kde lovili. Další stopování předchůdců velryb je však spíše útržkovité - 50 milionů let umí zahladit i ty nejlepší stopy.

Druh se postupně rozšiřoval po Severní Africe a objevil se i v Americe, postupně se také stále více přizpůsoboval oceánskému prostředí. Nakonec začal "ztrácet" zadní nohy a "získal" ploutve. Detailnější chápání však pokulhává kvůli nedostatku fosilních důkazů. Vědci si tak třeba nejsou zcela jisti, kterými cestami se tyto pravelryby stěhovaly a jak přesně se přizpůsobily podmínkám cesty.

Nová práce pod vedením Oliviera Lamberta z belgického Královského institutu přírodních věd a jeho kolegů však pomáhá tyto mezery zaplnit. Výzkumníci se pochlubili novým popisem 43 milionů let staré fosilie objevené během vykopávek v oblasti pánve Pisco v Peru v roce 2011.

Paleontologové při ní tehdy našli tělo zhruba čtyřmetrového tvora, který disponoval čtyřmi nohami dostatečně silnými k tomu, aby podporovaly jeho hmotnost na souši. Tvor měl však také dlouhý a robustní ocas, který nejspíše sloužil k lepšímu pohybu ve vodě. Druh pojmenovaný Peregocetus pacificus podle všeho patřil právě do linie předků dnešních velryb. Je to vůbec poprvé, co byly obojživelné velryby objeveny u pobřeží Tichého oceánu.

Díky výjimečně dobrému zachování fosilizovaných ostatků byli výzkumníci schopni pozorovat řadu prvků svědčících jak o přizpůsobení pro život na souši, tak i ve vodě. Peregocetus měl například dlouhý čenich a ostré zuby, což naznačuje zaměření na kostnaté ryby. Svým způsobem připomínal naše říční vydry. Vykopávky bohužel neodhalily poslední obratle, není tak přesně jasné zakončení jeho ocasu. I tak se zdá, že prehistorický tvor byl velmi dobrý plavec.

Evoluce nezná "vpřed"

Zároveň konstituce těla ale naznačuje, že na souši mu už nebylo nejlépe. Peregocetus byl sice s to po pobřeží chodit, ale určitě už nezvládal efektivní běh na souši. Zvíře na souši nejspíše vykonávalo jenom specifické potřeby, například vrh mladých nebo jejich opečovávání. Umístění fosílie na pobřeží Tichého oceánu každopádně naznačuje, že předchůdci velryb dorazily do Ameriky po překročení přes jižní Atlantik v oblasti mezi Afrikou a Jižní Amerikou.

Tím se nám uzavírá jedno neznámé místo migrace tohoto druhu. V dané historické epoše byla totiž  vzdálenost mezi Afrikou a Jižní Americkou poloviční oproti dnešnímu stavu, směru migrace navíc zřejmě nahrávaly tehdejší mořské proudy. Tvorečci nejspíše při putování z Afriky do Jižní Ameriky na moři strávili celé týdny, to ale jenom dále naznačuje, jak dobře byli pro oceánské prostředí již přizpůsobeni.

Suchozemská minulost předchůdců velryb a delfínů je občas nahlížena jako jakýsi obskurní důkaz "reverzní evoluce", která směřuje "dozadu" od klíčového přesunu živočichů na souš o pár set milionů let dříve. To však obvykle jenom o mluvčím dané teze prozrazuje, že má v chápání evoluce určité mezery. Evoluce totiž - alespoň co do schopností tvorů přizpůsobovat se prostředí - nezná žádné "vpřed" či "vzad" na pomyslné ose pokroku.

Zná jenom statisticky vyšší šance na přežití tvora, pokud je pomocí náhodné mutace alespoň marginálně lépe přizpůsoben svému (měnícímu se) prostředí. Suchozemští předci obou druhů měli zkrátka ve svém prostředí lepší šance na přežití, pokud lovili v mořích. Postupná přeměna prostřednictvím nahodilých mutací začala postupem času hrát do karet předávání genů (tj. rozmnožování) u tvorů, jejichž končetiny byly lépe přizpůsobené dalšímu lovu ve vodě. 

Přežití a předání genů není nikterak ezoterickou záležitostí - je to jenom šíleně dlouhá řada opakování metody pokus-omyl-náprava na velkém počtu exemplářů.

Studie byla publikována v Current Biology.