Ačkoliv nelze vyloučit možnost, že se se Zemí srazí těleso přilétající z vnější části sluneční soustavy, daleko vyšší pravděpodobnost srážky je s takzvanými NEOs neboli Near-Earth Objects. Tato tělesa obíhají Slunce na podobné oběžné dráze jako Zemi, s dráhou naší planety se tedy jejich dráhy čas od času protínají.

Jak ovšem pravil už Douglas Adams, vesmír je veliký, což znamená, že ke srážce dochází zřídkakdy. Na srážku o síle, která před 65 miliony let přerušila dominanci dinosaurů, dochází zřejmě jenom jednou za miliony až desítky milionů let. Neznamená to ale, že jsme zcela v suchu. Zhruba každých dva tisíce let dopadne na Zem asteroid o velikosti desítek metrů, který by mohl způsobit poškození srovnatelné s detonací vodíkové pumy. Naposledy se tak zřejmě stalo v Tungusce. 

Plán žádný není

Dodnes nemáme připravený operativní plán, který by v případě odhalení kolizního tělesa byl s to proti narušiteli rychle zareagovat. Existují sice plány, podle nichž by u menších těles stačilo roky dopředu mírně narušit jejich oběžnou dráhu, v praxi se však s realizaci podobných pokusů nikdo nepředbíhá.

NASA plánovala misi ARM pro zachycení asteroidu, jejíž hardware by mohl sloužit i pro odklonění bludného tělesa. ARM byl však letos zrušen, a jeho nástupce AIDA svou existenci také nemá zrovna jistou.

Ironií osudu se zdá, že v případě rizikového tělesa by bylo nakonec nejsnazší odklonit jej mocnou silou detonace jaderné bomby - něco podobného loni prohlásili mimo jiné právě výzkumníci z NASA a jaderné laboratoře Los Alamos. 

Kouzla se zaokrouhlováním

Nicméně, zásadní problém s potenciálními tělesy ohrožujícími Zemi je už to, že je neumíme ani pořádně sledovat a neznáme jejich celý počet. Tím se konečně dostáváme k aktuální práci, která zjistila, že s NEOs jsme na tom lépe, než jsme tušili. Šalamounsky lze totiž říct, že ačkoliv je všechny neznáme, naštěstí je všechny už známe.

Myslí si to alespoň datový analytik Alan W. Harris z kalifornské společnosti MoreData!, který své závěry přednesl na 49. setkání Americké astronomické společnosti pro planetární vědy. Harris k tomu paradoxně nedošel přes vlastní pozorování, ale přes novátorské zpracování již existujících dat.

Dosavadní postup Mezinárodní astronomické unie totiž jas (respektive odrazivost) těles v okolí Země převádí na rozměry se zaokrouhlením. Tělesa spadající do škatulky rozměru 17,5 až 18,0 tak mohou v praxi spadat objekty od velikostí 17,45 až po 18,05. Zaleží přitom, jestli pozorovatel zaokrouhlí těleso nahoru či dolů.

Nemusí se zdát, že by takový postup mohl být zdrojem velké odchylky, ale Harris spolu s italským astronomem D'Abramem již ve starší studii došli k tomu, že takto může dojít ke zkreslení až u deseti procent asteroidů v okolí Země.

Žádná novinka?

Původní odhad 990 asteroidů velkých jeden kilometra více se bez eliminaci zaokrouhlování snížil na 921 ± 20 objektů. Laboratoř JPL agentury NASA přitom již ví o 884 objektech, což znamená, že k odhalení potenciálně rizikových těles nezbývá více než stovka, ale něco málo před třicítku.

"To není úplně aktualita, jen je to nyní zveřejněné. Pro lidi z oboru je to známá věc," říká k nynější studii Miloš Tichý z observatoře Kleť, "Nejdůležitější je skutečnost, že celé pozorování je založené na průměrném albedu (odrazivosti povrchu). Čili že rozměry jsou u části těles spočteny jen na průměrné albedo bez přesnějšího fyzikálního měření."

Odhad celkové populace asteroidů v okolí Země je totiž vytvářen z absolutní jasnosti u všech blízkých objektů, která se následně přepočítává na velikost. "Není zkrátka jasný přesný počet objevených asteroidů do určité velikosti. Důvodem je rozptyl rozměrů těles, které se počítají jen z jasnosti a předpokládané odrazivosti," vysvětluje Tichý.

První kroky k obraně

Krom zmenšení počtu rizikových těles se snad začínají dělat i první kroky vstříc efektivnější obraně. V říjnu NASA spolu se šňůrou světových teleskopů provedla historicky první pokus kontinuálně sledovat asteroid prolétající kolem Země. Kvůli rotaci Země to je totiž nezbytnou podmínkou k tomu, abychom v případě skutečné krize byli s to k podobnému tělesu vyslat nějakou misi.

Ukázalo se, že je snazší podobné projekty navrhovat než realizovat. Do cesty testu planetární obrany se totiž postavil i hurikán Maria, která zasáhl Portoriko včetně zdejší observatoře účastnící se experimentu.

Není však zcela vyloučené, že by útočník mohl přilétnout i zcela jiného směru, než jaký čekáme. Jak ilustroval nedávný průlet objektu Oumuamua, do sluneční soustavy vstupují občas zřejmě i tělesa z mezihvězdného prostoru. Takový jev by sice byl ještě méně pravděpodobnější než srážka s tělesem přilétajícím z vnější části sluneční soustavy, na podobné riziko však upozornila studie Evropské jižní observatoře z 20. listopadu.

Doposud jsme totiž měli za to, že tělesa jako Oumuamua jsou velmi vzácná – panovalo přesvědčení, že většina z nich bude připomínat komety, nikoliv asteroidy, přičemž komety je snazší detekovat. Oumuamua ovšem potvrdila přesný opak, a zdá se, že mezihvězdné objekty prolétající sluneční soustavou tak mohou být daleko častějším úkazem – jenom jsme je doposud zkrátka neviděli. Díky vyšší rychlosti by případná srážka těchto těles se Zemí byla navíc mnohem ničivější.

Rozhodně však platí, že všem srážkám předejít pro dnešní úrovni technologií nelze. Můžeme detekovat ta stometrová či kilometrová tělesa a při trochu snahy i změnit jejich kurz. Ale relativně malé objekty, jako byl Čeljabinský meteor o velikosti "pouze" 0,5 metru, nám pro svou titěrnou velikost budou ještě dlouho utajeny.

Alespoň dokud nevstoupí do atmosféry a nedají o sobě vědět.