Už od brzkého věku měla Leavittová přístup ke vzdělání, později absolvovala Radcliffe College v Cambridge, vysokou školu určenou pro dívky, které v té době ještě neměly přístup na Harvardovu univerzitu.

Zvídavá studentka si vybrala širokou škálu kurzů. Studovala klasickou řečtinu, filosofii, matematiku a nakonec se dostala i k astronomii, která si ji získala. Nějakou dobu také cestovala, už počátkem 90. let ji ale postihla závažná zdravotní potíž - ztratila sluch. 

Hendikep ji nicméně nedonutil stáhnout se do ústraní. Po získání bakalářského titulu začala pracovat jako dobrovolná asistentka v Harvardově observatoři, později zde byla i zaměstnána a vlastně s ní spojila celý svůj život. 

Swan Leavittová v této instituci zpracovávala astronomická data a byla součástí týmu, jemuž se někdy posměšně říkalo "Pickeringův harém". Právě Harvardova observatoř pod vedením Edwarda Charlese Pickeringa byla první institucí, která k výše zmíněné práci začala najímat ženy. Ty sice dělaly odbornou činnost, ale dostávaly plat tak nízký, že by ho žádný muž neakceptoval. 

Vedle Leavittové na stejné pozici působily například i Williamina Flemingová, Annie Jump Cannonová, nebo Antonia Mauryová, které jsou dnes též známé jako vědkyně, jež se zapsaly do dějin astronomie. 

Ženy pracující v Harvardově observatoři | zdroj: Wikipedia.org

Mimochodem s Cannnonovou Leavittovou spojovalo i to, že měly stejné zdravotní postižení.

Objev, který ukázal novou cestu 

Později Leavittová postoupila na vyšší pozici a Pickering ji pověřil zkoumáním takzvaných proměnných hvězd. Tedy hvězd, jejichž zdánlivá jasnost se mění. 

Henrietta, studující a porovnávající fotografické desky, zaznamenala celkem téměř dva tisíce proměnných hvězd. Zároveň identifikovala některé proměnné hvězdy v takzvaných Magellanových mračnech, u nichž vysledovala jistý vzorec. Zdálo se, že ty jasnější mají delší periodu. To si později potvrdila, a učinila tak obrovský objev.

Hvězdy, u nichž je přímá souvislost mezi periodou pulsací a absolutní jasností, jsou nyní známé pod názvem cefeidy. To, co Leavittová popsala, je takzvaný vztah perioda-svítivost. Leavittová vydala text věnovaný svému zjištění v roce 1912 a právě popsání vztahu perioda-svítivost umožnilo, že se cefeidy později staly prvními "standardními svíčkami". Tedy objekty používanými pro určování vzdáleností blízkých galaxií ve vesmíru. A při určování vzdáleností jsou, samozřejmě za asistence mnohem dokonalejší techniky, využívány i dnes. 

Objev Leavittové byl ostatně jen pár let poté, co spatřil světlo světa, zásadní i pro jednoho z nejslavnějších astronomů historie Edwina Hubblea.

Astronom Edwin Hubble | zdroj: Profimedia

Právě ten ve 20. letech identifikoval cefeidy v mlhovině v Andromedě, které využil k určení vzdálenosti a zjistil, že je tato mlhovina daleko za hranicemi Mléčné dráhy. Což vedlo k velkému objevu dalších galaxií.

Nutno podotknout, že Hubble odkaz Leavittové připomínal a říkal, že by si zasloužila Nobelovu cenu, kterou nakonec získal on.

S tím se váže i jeden smutný příběh. Na ocenění totiž Leavittovou navrhl švédský matematik Gösta Mittag-Leffler v roce 1924, nakonec však svou nominaci stáhl. Vyšlo totiž najevo, že Leavittová je už tři roky po smrti a 'nobelovka', jak známo, nemůže být udělena zesnulým osobnostem. 

Nadaná vědkyně, jejíž práce přispěla k modernímu pohledu na vesmír, podlehla v pouhých 53 letech rakovině. V Harvardově observatoři pracovala až do konce svého života, za nějž se jí však dostalo jen malého uznání. Svůj objev dokonce nepublikovala ani přímo pod vlastním jménem. 

V současnosti ho nese jeden z kráterů měsíce - Leavitt a také dalekohled na McDonaldově observatoři v Texasu.