Jaká tajemství skrývají římské latríny?

16. 1. 2016 15:10 - Člověk autor: Jan Toman

Vědní obory se někdy potkávají na opravdu neobvyklých místech. Vezměme si třeba historickou parazitologii – výzkum toho, jakými cizopasníky trpěli naši předkové. Aby na tuto zajímavou otázku mohli odborníci najít odpověď, tak si musí zahrát na detektivy. Ve stylu Indiana Jonese cestují po muzeích a archeologických nalezištích a vyhledávají dobře zachované lidské pozůstatky. Jen jim, pravda, nejde o zlaté artefakty, ale cosi mnohem titěrnějšího – mikroskopické zbytky parazitických organismů. V tom ovšem potřebují pomoc archeologů, takže jejich bádání vyžaduje dobrou znalost biologie, lékařství i historických disciplín. Zachovaných těl je však poskrovnu, a tak se výzkumníci musí poohlédnout i jinde. Jedním z nejvydatnějších zdrojů informací se překvapivě ukázaly být lidské výměšky.

Rekonstrukční kresba římských latrin, autor: Philip Corke

Rekonstrukční kresba římských latrin, autor: Philip Corke,zdroj: Profimedia.cz

I když může studium lidských výkalů, třebaže stovky let starých, u leckoho vyvolat úšklebek, jde o zdroj téměř ideální. Lidé je zanechávali v každé době a mohou tak dobře posloužit i k historickému srovnání parazitické zátěže v jednotlivých epochách. Nepřekvapí tak například, že naši předkové v době lovců a sběračů trpěli hlavně parazity přenášenými nedostatečně tepelně upraveným masem. V jejich výkalech se tak nejčastěji nacházejí pozůstatky patogenů přenášených výkaly a vajíčka různých druhů motolic, tasemnic a hlístic, přičemž velmi časté u nich byly i jinak jen zvířecí druhy.

S nástupem neolitu, příchodem zemědělství a usazením lidí na jednom místě se spektrum parazitů změnilo. Ubylo zvířecích parazitů, ale přibyli cizopasníci přenášení výkaly a znečištěnou vodou. V záznamech z této doby se často setkáme třeba s měňavkou úplavičnou, původcem úplavice. Z tohoto rámce se však vymykají oblasti starých civilizací v deltě Nilu a Mezopotámii, kde se kvůli brzkému nástupu zemědělství, větším populačním hustotám a teplému klimatu parazitů vyskytovalo daleko víc.

Na druhou stranu bychom mohli čekat, že v civilizacích kladoucích důraz na vysokou úroveň hygieny parazitů ubude. Koneckonců, sami jsme v našem civilizačním okruhu dokázali od předminulého století důrazem na osobní hygienu, kvalitní kanalizaci, čisté vodovody, splachovací záchody a kontrolu porážených zvířat většinu parazitů vytlačit.

V tom se nám mohla rovnat snad jen starořímská říše se svými pouličními záchody, lázněmi, akvadukty a fontánami. Přiblížili se nám tedy ze zdravotního hlediska Římané? Naštěstí právě pouliční záchody umožňují srovnat výskyt parazitů před vznikem římské říše, během její existence a po jejím zániku.

Piers Mitchell z univerzity v Cambridgi srovnal publikované studie na toto téma a došel k překvapivým závěrům. Přes všechna očekávání na tom Římané nebyli o moc lépe než jejich předchůdci a následovníci.

Geograficky nejrozšířenějším parazitem byla v říši zřejmě hlístice tenkohlavec lidský. Běžná ovšem byla i škrkavka dětská a škulovec široký. Poslední zmiňovaný živočich je zvlášť pozoruhodný, protože jde o parazita sladkovodních ryb přenášeného ptáky. Podle všeho se mezi Římany šířil prostřednictvím jejich obliby v tepelně neopracované kvašené rybí omáčce garum. Často ho tak můžeme nalézt i stovky kilometrů na sever od jeho přirozeného výskytu.

Vzácné ale nejsou ani další hlístice, lidské i zvířecí druhy tasemnic a motolic či měňavka úplavičná, o různých vších, štěnicích a blechách nemluvě. Záznamy sice mohou být nepřesné, ale i tak se zdá, že vysoké hygienické standardy měly na jejich parazitaci pozoruhodně malý vliv.

V čem se od nás tedy Římané lišili? Možná jejich lázně nebyly tak skvělé, jak se zdají. Chemicky neošetřovaná voda se v nich měnila jen jednou za čas, a tak mohla napomáhat parazitům k šíření, stejně jako rozšířená praktika hnojení lidskými výkaly. Nejdůležitější ale zřejmě byla neznalost parazitů a víra v to, že vznikají samovolně v těle vyvedeném z rovnováhy.

Tagy: archeologie paraziti nemoci a nákazy zdraví a životní styl dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní