Když se s tajícím ledem začala zvyšovat hladina světového oceánu, některé mamutí populace uvízly na ostrovech v Beringově úžině a okolí východní Sibiře. Například na Wrangelově ostrově bychom se s mamuty setkali ještě před 4 000 lety. Ještě zajímavější je ale osud mamutů z ostrova sv. Pavla. Místní mamuti sice vyhynuli o něco dříve než jejich druzi z Wranglerova ostrova, ale díky kvalitním geologickým záznamům je možné jejich poslední roky detailně rekonstruovat.

Dnes zabírá ostrov sv. Pavla asi 110 kilometrů čtverečních, je poměrně rovinatý, pokrytý tundrou a izolovaný mnoha sty kilometry oceánu od nejbližší pevniny. Nachází se na něm několik mělkých sladkovodních jezírek, ale žádné výraznější zdroje pitné vody jako třeba prameny. Této své dnešní podoby nabyl po několika tisících let pomalého zmenšování, když si z něj po oddělení od pevniny před 14 000 lety ukusovalo stoupající moře stále větší plochu území.

Záhada vyhynutí ostrovních chobotnatců 

Analýzy nalezených mamutích pozůstatků umístily poslední generaci těchto chobotnatců na ostrově sv. Pavla zhruba do období před 6480 lety. Lidé – ruští velrybáři – na něm poprvé přistáli až v roce 1787 a vyhubení mamutů vlivem pravěkého lovu tak můžeme vyloučit. Co ale vedlo k vymření ostrovních chobotnatců po jejich několik tisíc let trvajícím vzdorování osudu?

Navržené možnosti sahají od výbuchů sopek, přes změny vegetace, až po náhlé zvýšení sněhového úhrnu. Tým amerických vědců se proto rozhodl podívat celému problému pod kůži s využitím nejmodernějších metod – analýzy DNA zachycené v různých vrstvách usazenin spojené s identifikací tří druhů hub rostoucích na trusu velkých býložravců. V usazeninách se výzkumníci rovněž zaměřili na přítomnost různých druhů řas, pylu, členovců a mikroorganismů s cílem zrekonstruovat podobu dobového ekosystému.

Podle DNA z prostředí zde žili poslední mamuti zhruba před 5600 lety. To je sice o něco později, než vyplývá z paleontologických nálezů, ale myšlence, že by tam nějaký mamut mohl stále přežívat, to taky moc nenahrává. Mamutí DNA totiž po tomto datu z usazenin nemilosrdně mizí.

Téměř přesně ve stejné době mizí ze záznamu i dvě plísně rostoucí na mamutím trusu. Těch, stejně jako třetí plísně, která na ostrově vymizela před více než 7000 lety, ale pomalu ubývalo už předtím. Početnost ostrovních mamutů očividně v čase klesala, až je nějaká změna prostředí dorazila úplně.

Zkázu přineslo vysušování

Důležitým faktorem bylo značné zmenšení plochy ostrova spojené s úbytkem zdrojů a zmenšením mamutí populace. Osudovou ránu ale nakonec chobotnatcům zasadily změny ve vodním režimu ostrova. Jen krátce před jejich zmizením se totiž ostrov začal vysušovat. Jezírka se změlčovala, nebo úplně vysychala, a při největších suchách mohlo na ostrově zůstávat možná jen jedno o hloubce necelých dvou metrů. Tomu nasvědčují i změny mikroskopické fauny a flóry. Organismy otevřených vod nahradily druhy vyhledávající mělčiny. Voda jezer se navíc stávala kalnou a výrazně slanější.

Mamuti navíc celý proces ještě urychlili. I dnešní slon spotřebuje denně až 200 litrů vody a dá se předpokládat, že mamuti byli v tomto ohledu ještě náročnější. Nadměrné využívání zbývajících jezírek vedlo ke zničení přítomné vegetace, jejich erozi a urychlenému vysychání. Mamuti z ostrova sv. Pavla si tak sami nevědomky podepsali rozsudek smrti.

Rozsáhlá vymírání v důsledku sucha nejsou považována za častá, ale na izolovaných ostrovech očividně mohou hrát důležitou roli. Ostrovy tak mohou být ještě zranitelnější změnami prostředí, než si kdo odvažoval hádat.