Seznamte se s rusingoryxem, vymřelým kopytníkem s kostěnou píšťalou

- Příroda autor: Jan Toman

Paleontologové každou chvíli zdokumentují nový druh vymřelých organismů. Ne všechny ale vzbudí stejnou pozornost. Většinou máme tendenci považovat za zajímavější zástupce prastarých, dávno vymřelých skupin – rybovité bestie, obří členovce nebo třeba dinosaury. Občas se ale objeví opravdová bizarnost z časů sotva minulých. 

Umělecká představa Rusingoryxe

Umělecká představa Rusingoryxe,zdroj: Todd S. Marshall

To je i případ druhu Rusingoryx atopocranion, pleistocenního sudokopytníka příbuzného africkým pakoňům. Kostrbaté jméno přesně vystihuje bizarní vzhled tohoto zvířete. Na hlavě se mu totiž vyvinul obrovský kostěný hřeben obsahující složitou soustavu dutin.

Paleontologové poprvé objevili pozůstatky rusingoryxe už v 80. letech dvacátého století. První nálezy pocházející z Keni ovšem sestávaly jen z několika zlámaných hlavových kostí a neumožňovaly přesnou rekonstrukci tohoto tvora.

Přesto se už podle prvních nálezů zdálo, že hlava rusingoryxe nebude tak úplně standardní. Podle vzájemného postavení a tvaru nalezených kostí výzkumníci tipovali, že mohl být opatřen krátkým chobotem.

Nedávné nálezy z blízkosti původní lokality ale na rusingoryxe vrhly úplně nové světlo. Na místě pradávného říčního koryta se podařilo najít hromadu dobře zachovaných kosterních pozůstatků náležejících celým šesti jedincům.

Z geologického hlediska zemřeli relativně nedávno – před necelými 300 až 40 tisíci lety. Paleontology však nejvíce zaujaly lebky rusingoryxů. Vůbec se totiž nepodobaly dnešním pakoňům, ale naopak připomínaly lebky některých dinosaurů – konkrétně hadrosaurů!

Rusingoryxové měli podobně jako hadrosauři složitě přestavěné hlavové kosti, a to takovým způsobem, že na horní a zadní straně hlavy vytvářely dutý kostěný hřeben. Horní čelist se oběma skupinám v průběhu evoluce zvedla a tvrdé patro spolu s vnitřními nozdrami posunulo dozadu.

Vzduch nasátý vnějšími nozdrami tak musel projít dlouhou dutinou ve tvaru písmene S, než se dostal zezadu do hrtanu. Podobnosti rusingoryxe s hadrosaury jsou až zarážející a je pravděpodobné, že se u obou skupin kostěný hřeben vyvinul stejnými či velmi podobnými modifikacemi zárodečného vývoje.

V každém případě jde o jeden z nejlepších příkladů evoluční konvergence – nezávislého vzniku velmi podobných struktur u vzájemně nepříbuzných skupin organismů.

Kostěné hřebeny hadrosaurů téměř jistě sloužily k troubení a potažmo komunikaci velkých stád v otevřené krajině. Samozřejmě nelze vyloučit ani jejich roli v pohlavním výběru, ta by se ale pravděpodobně s obecně komunikační rolí doplňovala.

K čemu ale sloužily hřebeny rusingoryxům? Třebaže se odpověď nabízí, nejprve bylo třeba vyloučit všechny alternativní možnosti. Regulaci tělesné teploty a zadržení vlhkosti je možné vyloučit jako první – ani k jednomu účelu se tvar trubice příliš nehodí.

Turovití ovšem často pořádají souboje o samice. Nemohlo jít o obdobu rohů dnešních býků? Ani tato možnost se nezdá moc pravděpodobná, protože hřebeny musely být relativně křehké a rohy rusingoryxů směřovaly dozadu.

Samozřejmě nelze vyloučit možnost, že se samci svými hřebeny samicím jen předváděli. V této činnosti by jim však vydatně pomohla i zvuková složka představení. Vyluzování zvuků je tak zdaleka nejpravděpodobnějším účelem kostěných hřebenů. Nasvědčují mu také úpony příslušných svalů a možnost vyluzování zvuků s pomocí vzduchu proudícího nosní dutinou podpořily i matematické modely.

Podle dalších paleontologických nálezů a obroušených zubů je navíc možné odvodit, že rusingoryxové žili v suché otevřené savaně. Právě v takovém prostředí hraje komunikace na dálku klíčovou roli.

Stavba jejich lebky a krku nevylučuje ani vyluzování opravdu hlubokých zvuků. Právě frekvence blízké ultrazvuku jsou na otevřených pláních nejvýhodnější – šíří se na velké vzdálenosti a nejsou zachytitelné predátory. Dnes pomocí nich komunikují například sloni.

Návštěva africké savany před pár desítkami tisíc let tak musela být mimo jiné také neobyčejným hudebním zážitkem.

Zdroj: HD O’Brien, JT Faith, KE Jenkins, … & CA Tryon (2016): Unexpected Convergent Evolution of Nasal Domes between Pleistocene Bovids and Cretaceous Hadrosaur Dinosaurs. Current Biology 26, str. 1-6.

Tagy: paleontologie zvířata a příroda evoluční konvergence

Zdroje: Vlastní