Osud velryby černé je příznačný pro mnohá vyhynulá nebo fatálně ohrožená zvířata. Druh, který dnes přežívá v počtu několika stovek kusů v severozápadním Atlantiku, byl z velké části vyhuben už v 19. století. 

Zmizení plejtvákovce šedého je záhadnější. V současnosti žije v Tichém oceánu, už dříve nalezené kosti však prokázaly, že kdysi pobýval i v severním Atlantiku. Co jeho zmizení zapříčinilo, není příliš jasné.

Pro tyto velryby je přitom typické, že se rozmnožují v teplejších vodách, kam je to táhne v zimě, zatímco krmnou sezonu tráví v létě v chladném prostředí. 

Co se současného objevu týče, prozkoumáno bylo deset předpokládaných velrybích kostí nalezených v oblasti Gibraltaru. A také lopatka z předřímského naleziště nedaleko asturijského města Gijón, jež byla už dříve identifikována jako pozůstatek plejtvákovce šedého.  

Pomocí testování DNA a identifikace proteinů výzkumníci tři z nich určili právě jako pozůstatky velryby černé. Tři, včetně už dříve anatomicky testovaného vzorku z Asturie, patřily plejtvákovci. 

Pravidelní návštěvníci? 

Jednou z možností, proč byly tyto kosti nalezeny na tak neočekávaných místech, je, že se jednalo o náhodné zabloudivší jedince. Autoři studie jsou však k této variantě spíše skeptičtí. Vzhledem k tomu, že v celé oblasti Středomoří bylo objeveno sedm desítek velrybích kostí, je možnost, že by takové množství patřilo náhodným sólistům nepravděpodobná. 

Nálezy navíc porovnali se souborem 17 kostí datovaných v rozmezí pozdní doby bronzové do raného středověku z oblasti severozápadního Středomoří. Z pozůstatků, jež mohly být prozkoumány, jich 11 patřilo plejtváku myšokovi, jedna vorvani obrovskému, jedna vorvaňovci zobatému a právě velrybě černé.

Plejtvák myšok je i v současnosti ve Středozemním moři rozšířen nejvíce. Velryba černá je tu pak zastoupena stejně jako vorvaňovec i vorvaň, kteří v oblasti žili a žijí dodnes. 

A je prý tudíž důvod domnívat se, že i tento druh velryby kdysi přeplouval hranici Středozemního moře pravidelně. 

Odpočinek v zálivu 

Pro to ostatně hovoří i historická svědectví. Například zápisky Plinia staršího pořízené v prvním století našeho letopočtu. Římský filosof a přírodovědec totiž popsal tvory připlouvající do Cádizu krátce před zimním slunovratem, odpočívající a rodící v klidném zálivu.

Právě toto chování přitom neodpovídá druhům nyní běžně žijícím v této oblasti, naopak perfektně sedí k plejtvákovci i velrybě černé. Ke Cádizu mohli pravidelně připlouvat zástupci alespoň jednoho z těchto druhů. O tom, že byly ve Středozemním moři spatřeny velryby černé ostatně hovoří i dvě důvěryhodná svědectví z konce 19. století.

Další zmínky o "záhadných rybách" při Korsice a Sardinii pochází z třetího století našeho letopočtu. Zapsal je filosof Ailiános Klaudios.

Pro to, že se velryby pravidelně rozmnožovaly právě ve Středozemním moři, dle odborníků může svědčit i poloha dvojice ostatků velryby černé – na východě Gibraltaru i dříve nalezená kost v oblasti jižní Francie. Též dva analyzované pozůstatky plejtváka šedivého pak byly nalezeny na východě Gibraltarského průlivu.

Pokud se přikloníme k možnému odrazu těchto velryb v římském umění, tak o souboji "mořského monstra" referuje i báseň z třetího století – popisuje, jak zvíře neohrožení rybáři ulovili a dopravili na pláž. To, co má nádech mystiky, mohl být úplně "obyčejný" lov velryb.

Nasolené ryby 

Právě Gibraltarský průliv byl totiž v římských dobách významným centrem na zpracování ryb. Svědčí o tom pozůstatky více než dvou set míst, kde se ryby, na evropském i africkém pobřeží, připravovaly. 

Někteří historici a archeologové se domnívají, že tato místa mohla být využívána i pro nasolování velrybího masa a tuku pro jejich následnou distribuci. A zjištění, že se tyto velryby v oblasti pravidelně objevovaly, by domněnky podpořilo. 

Velrybářství té doby, a později i raného středověku, bylo možné jen při pobřeží. A tyto velryby, na rozdíl od druhů, které žijí ve Středozemním moři dodnes, by bylo možné u pobřeží očekávat pravidelně, v předvídatelnou dobu. 

Zároveň pak možná velrybářství provozované dříve, než se předpokládalo, výrazně ovlivnilo populace velryb. Pokud lovci zabíjeli samice a mláďata, mohlo postupně dojít i k snížení diverzity v rámci druhu. 

Na prokázání nebo vyvrácení těchto domněnek jsou třeba ještě další nálezy a výzkumy, nový pohled na danou problematiku však oněch "pár kostí" otevírá.