Velryby ze skupiny kosticovců, mezi které patří i známí plejtváci, tráví své životy v neustálém pohybu. V zimě migrují do teplejších vod vyvést mladé, v létě míří do polárních oblastí, které během dlouhých prosluněných dní oplývají přebytkem potravy. Některé zdokumentované přesuny kosticovců tak patří mezi nejdelší migrační trasy vůbec. Jak se ale tohle pozoruhodné chování vyvinulo? Vzniklo v souvislosti s evolucí prvních velryb, nebo jde až o pozdní specializaci spojenou například se střídáním dob ledových a meziledových?

Donedávna mohli vědci nad těmito otázkami jen krčit rameny. Zkamenělé pozůstatky velryb sice mají nepopiratelnou informační hodnotu, o chování a ekologii kosticovců z nich ale vyčteme jen málo. Jak ale referuje žurnál vědeckého časopisu Science, úplně novou metodu pro studium migrace dávných velryb nedávno navrhli američtí vědci z Univerzity v Kalifornském Berkeley. Spojili si totiž dohromady dvě zdánlivě nesouvisející věci.

Kyslík použitý při stavbě schránek napoví

Není žádným tajemstvím, že hlavy kosticovců porůstají drobní přisedlí korýši zvaní svijonožci. Ti při tvorbě svých schránek z uhličitanu vápenatého používají kyslík z vody, kterou velryby zrovna proplouvají.

"Fígl" spočívá v tom, že teplejší vody oplývají větší koncentrací těžšího izotopu kyslíku, zatímco chladnější mají poměr různých verzí kyslíku vychýlený směrem k lehčímu izotopu. Pomalu narůstající schránky svijonožců tak nesou dokonalý záznam o teplotě vody, kterou velryba proplouvala, a potažmo zeměpisné šířce jejího pobytu. Poměrně běžně navíc badatelé nacházejí zkamenělé schránky "velrybích" svijonožců. Nešlo by je využít při rekonstrukci chování dávných kosticovců?

Použitelnost izotopové metody pro rekonstrukci migračních tras velryb potvrdili vědci už počátkem osmdesátých let u plejtvákovců šedých. Nově výzkumníci na základě vyvrhnuté mršiny keporkaka ukázali, že metodu lze stejně efektivně nasadit také u jiných druhů.

Výsledky izotopových analýz přesně odpovídaly tomu, co biologové vědí o pohybech keporkaků. Hlavně ale na základě solidního souboru zkamenělých svijonožců ze západního pobřeží obou Amerik badatelé zdokumentovali, že stejnými prostředky můžeme odvodit také migrační trasy třetihorních plejtváků.

Třebaže je výzkum stále v plenkách, ukázalo se například, že velryby před pěti miliony let migrovaly srovnatelně daleko jako jejich moderní příbuzné. Další výzkum by měl odhalit, jak se na zvycích velryb podepsalo střídání dob ledových a meziledových, případně jak se lišily trasy velryb v daleko dávnějších obdobích třetihor.

Získané poznatky o tom, jak změny klimatu ovlivňují zvyky velryb, mohou pomoci nejen při teoretickém studiu těchto fascinujících tvorů, ale také ochraně a zachování kytovců příštím generacím.