Sexuální zvyky obojživelníků jsou zase o něco jasnější. Pozoruhodný druh žabáka žije se dvěma samicemi, které mu zůstávají věrné.

Historie evolučních zákrut hovoří jasně - jak delfíni, tak i velryby byli v minulosti obojživelnými tvory. V průběhu let se přeorientovali na mořské prostředí, a končetiny tak u nich přestaly připomínat nám známé zvířecí nohy. Objev fosilií prehistorického velrybího druhu Peregocetus pacificus ukazuje, jak na tuto změnu mohlo dojít.

Může patogen nebo parazit vyhubit svůj hostitelský druh? Podle pouček evoluční parazitologie ne – pokud ovšem nesplní celou řadu podmínek. Ty naneštěstí do puntíku realizují houby rodu Batrachochytrium, které v posledních desetiletích zatápí světovým obojživelníkům. Biologové už nějakou dobu tuší, že chytridiomykózy představují pro naše vzdálené příbuzné vážný problém. Teprve poslední studie však ukázala bojiště mezi houbami a jejich hostiteli v plné nahotě. Batrachochytrium od 70. let 20. století zasáhlo nejméně 500 druhů obojživelníků, přičemž kolem 90 nevratně vyhubilo. Kdo přijde na řadu příště?

Málokterá země má s obřími mloky tak intimní pouto, jako Česká republika. Válka s mloky se stala jedním z nejznámějších děl Karla Čapka, velemlokům čínským je věnován celý pavilón v pražské ZOO a příslušník stejného druhu darovaný Čínskou lidovou republikou desítky let přežíval v chovech Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. O to podstatnější jsou pro nás výsledky nejnovějšího mezinárodního výzkumu zaměřeného velemloky čínské. Podle něj se tento kdysi běžný druh dostal v divoké přírodě na hranu vymření. Člověk, zdá se, pomalu provádí válku s mloky v opačném gardu.

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?

Planeta Země zažila během své historie nejméně pět velkých hromadných vymírání. To poslední přitom nastalo, přinejmenším z geologického hlediska, docela nedávno – před pouhými 66 miliony let. Jeho nejvýraznějším průvodním jevem bylo vymření dinosaurů. Kompletně ale vymizeli také velcí mořští plazi, pterosauři a řada dalších skupin organismů.