Skoro jako z Jurského parku působí nález fosilizovaných červených krvinek patřících opičím předchůdcům člověka z doby před 20 až 30 miliony let. Zkamenělou životodárnou tekutinu totiž vědci nalezli v klíštěti archivovaném uvnitř jantaru. Detailní analýza krve však překovala příběh alternativní verze Jurského parku v horor. Uvnitř vzorku totiž vědci našly stopy ještě něčeho ještě překvapivějšího – nejstarší dochovanou fosilii buněčných parazitů. 

Teorií snažících se vysvětlit nezištné pomáhání druhým u řady zvířecích druhů i lidí je mnoho. Teď se mezi ně přidala jedna, která navrhuje, že za toto chování mohou infekce jinými organismy.

V evolučním měřítku mezi sebou paraziti a jejich hostitelé vedou nesmiřitelný boj. Nový evoluční vynález, adaptace, jedné strany, má nevyhnutelně za následek evoluční protitah soupeře. Zvýšení odolnosti nebo efektivity infekčních stádií parazita vede ke zdokonalení obranných linií hostitele – ztluštění kůže, okyselení žaludečních šťáv, nebo třeba zlepšení zraku a poznávacích schopností, které příslušníkům hostitelského druhu umožní se nákaze vyhnout. Mezitím už ale přírodní výběr tlačí parazity ke zdokonalení stávajících metod nákazy, nebo vyvinutí úplně nových způsobů, jak se hostiteli dostat "pod kůži".

Cizorodé organismy v našem těle máme pořád tendenci brát jako nebezpečné vetřelce, kteří, pokud jim dáme šanci, způsobí nebezpečnou infekci. Moderní biologické a medicínské poznatky ale pomalu otáčejí tento tradiční pohled o sto osmdesát stupňů. Bakterie, prvoci a další organismy žijící uvnitř nebo na povrchu našich těl nemusí být zdaleka vždy parazity nebo patogeny. 

O důležitosti parazitických a symbiotických organismů pro normální fungování lidského těla se toho v poslední době napsalo hodně. Jak se čím dál jasněji ukazuje, lidské tělo v přirozeném stavu navazuje spolupráci se stovkami druhů mikroorganismů a docela dobře je schopné vycházet i s řadou makroskopických, například střevních, parazitů. 

Vědní obory se někdy potkávají na opravdu neobvyklých místech. Vezměme si třeba historickou parazitologii – výzkum toho, jakými cizopasníky trpěli naši předkové. Aby na tuto zajímavou otázku mohli odborníci najít odpověď, tak si musí zahrát na detektivy. Ve stylu Indiana Jonese cestují po muzeích a archeologických nalezištích a vyhledávají dobře zachované lidské pozůstatky. Jen jim, pravda, nejde o zlaté artefakty, ale cosi mnohem titěrnějšího – mikroskopické zbytky parazitických organismů. V tom ovšem potřebují pomoc archeologů, takže jejich bádání vyžaduje dobrou znalost biologie, lékařství i historických disciplín. Zachovaných těl je však poskrovnu, a tak se výzkumníci musí poohlédnout i jinde. Jedním z nejvydatnějších zdrojů informací se překvapivě ukázaly být lidské výměšky.