Není žádných pochyb, že dlouhý zárodečný vývoj placentálních savců představuje jeden z největších evolučních vynálezů. Zatímco se naši nejbližší příbuzní, vačnatci, musí spokojit s několika málo dny zárodečného vývoje, zárodky placentálů v děloze matky pomalu dozrávají i celé měsíce. Zárodečný vývoj charakteristický tvorbou sofistikované placenty a intenzivní výměnou látek mezi matkou a plodem, který se vyskytuje jen u placentálních savců, dokonce dal celé skupině jméno. Jak se ale dlouhé těhotenství vlastně vyvinulo? Studie zárodečného vývoje u vačnatců naznačuje, že na počátku všeho mohla být agresivní reakce matky na vajíčko – zánět.

Když dojde na setkání antilopy s gepardem, nemá zpravidla antilopa šanci. Pokud však kořist zvolí správnou techniku útěku, může přežít. Její výhoda je v pomalosti, ukázala nová studie.

Číňanům se podařilo něco, o co se vědci na Západě marně snaží bezmála čtvrt století: úspěšně naklonovat primáty. Před pár desítkami let by po takové zprávě svět bil na poplach, teď jsou všichni tak nějak v klidu. Anebo je to jen ticho před bouří?

Vynález aktivního letu otevřel dávným hmyzím zástupcům cestu k ovládnutí světa. Okřídlení členovci už v prvohorách vyvinuli moderní ekologické strategie, obsadili pustá prostředí a spolu s dalšími průkopníky dali základ suchozemským ekosystémům, jak je známe dnes. Dokonce i zářné úspěchy dalších aktivně létajících skupin – pterosaurů, ptáků a netopýrů – které přišly o několik set milionů let později, ve srovnání s hmyzem povážlivě blednou. O to víc proto překvapí fakt, že na tu nejzákladnější otázku odpověď pořád neznáme. Jak se vyvinula hmyzí křídla?

Austrálie je přinejmenším od křídového období, kdy se kompletně izolovala od ostatních kontinentů, světem sama pro sebe. Nikde jinde nepřevládli jakožto dominantní skupina savců vačnatci. Někteří z nich se za posledních sto milionů let vyvinuli do nejbizarnějších forem. Další, například vakovlci, vakokrti nebo vakoveverky, naopak nezávisle dosáhli velmi podobného vzhledu a chování jako jejich jejich placentální "bratranci" ve zbytku světa. Narazíme zde ale i na ještě podivnější ptakořitné savce zahrnující ptakopysky či ježury a mnoho dalších specifických evolučních linií. 

Největší světová populace mořských želv, která hnízdí na Velkém bariérovém útesu, může do několika desetiletí vyhynout. Kvůli globálnímu oteplování se z nakladených vajec líhnout v naprosté většině jen samice.