Přeměna Rudé planety podmínky podobné těm na Zemi je populární koncept fikce již skoro po půlstoletí. V poslední době se idea dostává do popředí i díky ambicím Elona Muska, který se netají tím, že by na Marsu rád vybudoval lidskou kolonii, která by jednou mohla nastartovat i teraformaci samotnou. Vzdor těmto vzletným idejím však aktuální studie NASA připomíná, že bychom stále měli zůstat nohama na zemi. Na základě dnešních technologií je podle agentury přeměna Marsu totiž stále nerealizovatelným snem.

Málokterý artefakt vzrušuje lidskou představivost tak silně jako pověstné turínské plátno. Celý příběh však patrně míří ke konci. Nejnovější kriminologická analýza totiž ukázala, že rozložení údajných krvavých skvrn na turínském plátně neodpovídá žádnému smysluplnému způsobu ukřižování, muselo vzniknout při několika různých polohách těla a nemohlo vzniknout v leže po smrti. Jejich nejpravděpodobnějším vysvětlením je tak patřičně estetický výsledek.

Smrtelnost nedává lidem spát už od doby, kdy první hominidé začali o abstraktních principech přemýšlet na afrických pláních. Snaha o dosažení nesmrtelnosti prostupuje magií i alchymií, o starých i nových, východních i západních příbězích nemluvě. Otázka na den vlastní smrti patřila k nejčastějším v antických věštírnách a neméně často se s ní můžeme setkat i v jejich moderních ezoterických a pseudovědeckých verzích. Stejný existenciální zájem pohání také vědecké zkoumání stáří a stárnutí. Kolika let se člověk může skutečně dožít a je nějak lidský věk shora ohraničený?

Ve čtvrtém dílu mikroseriálu o černých dírách přichází po vysvětlení jejich původu a základním rozdělení na řadu jejich vnitřní struktura. A také poodhalení toho, co se děje v těsné blízkosti černých děr, včetně záhady, co se stane s objekty, které do ní padají. 

Příští rok oslavíme půlstoletí od prvního přistání lidí na Měsíci. Za celé uplynulé období se lidské bytosti nikdy nevydaly dále do kosmického prostoru, byť alespoň naše sondy ano. Jedním z problémů na cestě do kosmických dálav je i neefektivita běžného chemického pohonu. Konceptů na účinnější fyzikální pohon existuje celá řada, naposledy jím byl i kontroverzní (a nejspíše vyvrácený) EM Drive. Zatím je ale jenom málo z nich v reálu testováno. Novým, potenciálně revolučním typem pohonu se pochlubil i člověk, který změnil pohled na lidskou misi k Rudé planetě. Problém je, že prozatím opět nevíme, zdali by jeho teoretický vynález mohl fungovat.  

Na první pohled se to zdá takřka paradoxní. Paprskoploutvé ryby, které zahrnují tak různorodé tvory, jako jsou jeseteři, kapři a mečouni, už od konce prvohor kralují slaným i sladkým vodám. Přesto si ale pro sebe dokázaly jen málokdy "uzurpovat" role největších mořských tvorů – ať už vrcholových predátorů, nebo planktonožravých obrů typu dnešních kosticovitých velryb. Místo nich bychom se v těchto rolích mohli setkat s obřími parybami, plazy, savci, nebo dokonce hlavonožci. Brání snad něco paprskoploutvým rybám v evolučním "rozletu"? A jak do toho zapadají fosilie druhohorního paprskoploutvého obra Leedsichthys problematicus?