Obývají živé organismy povrch Země daleko déle, než se soudilo? Většina vědců sdílí názor, že pozemský život vznikl krátce po konci bouřlivých událostí provázejících vznik naší planety. Úplně první formy života, jak ho známe, by tedy na svém kontě mohly mít zhruba 3,8 miliardy let a jejich pozůstatky bychom se zdravou dávkou realismu mohli čekat ve vrstvách o pár desítek až stovek milionů let mladších.

Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě, se rozkládá u jihovýchodního pobřeží Afriky. Z geografického hlediska sice není tak rozlehlý, abychom o něm mohli mluvit jako o samostatném kontinentu, z hlediska místní fauny a flóry si ale označení "osmý světadíl" nepochybně zaslouží. 

Historii lidstva můžeme číst i jako dějiny zničujících epidemií. První nám patrně na mysli vytane Černá smrt, epidemie dýmějového moru, která v polovině čtrnáctého století vyhubila na území Evropy a Asie možná až třetinu všech obyvatel. Ani tato "matka všech nemocí" se ale co do úmrtnosti nemůže rovnat nákazám, které Evropané zavlekli do Ameriky po jejím objevení Kryštofem Kolumbem. Teprve před nedávnem se přitom výzkumníkům podařilo identifikovat původce té nejsmrtelnější z nich – s největší pravděpodobností šlo o paratyfus.

Růžový pepř možná není tak známý jako pepř černý, ale zejména v různých kořenících směsích se už i v Česku docela zabydlel. Kupodivu jde o plod rostliny jen velmi vzdáleně příbuzné pepřovníku černému. Zatímco původce černého pepře pochází z Indie, keřovité stromy pepřovce brazilského, které plodí jasně rudé kuličky růžového pepře, rostou až v daleké Jižní Americe.

Neuplynul ani týden od zveřejnění objevu jednoho z našich nejdávnějších příbuzných a paleontologové publikovali na stránkách prestižního časopisu Nature další průlomový objev odhalující roušku tajemství nad ranou evolucí zvířat. Nalezené zkameněliny tentokrát nepatří do příbuzenstva našich bezprostředních předků. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. Právě naopak. Veskrze nečekaným směrem totiž mění naše představy o prvních měkkýších.

Určitě jste si již mnohokrát posteskli, o kolik hůř chutnají zimní rajčata v porovnání s těmi letními. Dlouhý transport z teplejších krajů si vybírá svou daň, nemluvě o skladování, které často nemusí být ideální. Dlouhá doba od sklizně na stůl navíc vede k přednostnímu výběru variet s tuhou slupkou, které lépe odolají otlačení, a to bez ohledu na jejich další vlastnosti. Zkrátka, rajčata v zimních měsících nestojí za nic.