Viry jsou pro biology oříškem už od chvíle svého objevu před více než sto lety. Nahnuté to s nimi bylo od začátku. Na rozdíl od bakterií je kvůli jejich malé velikosti nebylo snadné přímo zpozorovat a příznaky virových onemocnění proto mnoho lékařů i přírodovědců po dlouhá léta mělo za pouhou otravu – dokonce i samotný latinský výraz virus znamená jed. Když později vyšlo najevo, že ani nemají buňky, ale tvoří je jen jakési "zdivočelé" úseky genetické informace doplněné bílkovinným obalem, řada biologů nad nimi mávla rukou. Vždyť ani nemohou být živé, zněl ještě donedávna převládající názor – vždyť se samy bez hostitelské buňky ani nenamnoží.

Stačí se zadívat na hejna ptáků, která právě migrují do teplých krajin, aby člověku došlo, že tito opeřenci musí oplývat důmyslnými způsoby navigace. Jedním z nejdůležitějších smyslů, které při svých cestách využívají, je i vnímání magnetického pole. To, že se chovají, jako by měli v hlavě kompas, potvrdily i experimenty. Ba co víc, touto schopností se mohou chlubit i velcí savci a řada dalších živočichů. Přesto až do nedávna zůstávalo záhadou, jaké buňky jsou za vnímání magnetického pole zodpovědné a jak to dělají.

Otázka, zda opravdu existuje bůh či bohové, rezonuje lidskou společností od nepaměti. Zatímco nad "bohem filosofů" tiše zaručujícím chod světa, bohy jako morálními principy nebo prvky čistě osobní víry můžeme leda tak pokrčit rameny, úplně jiná situace je v případě bohů, od kterých jejich uctívači očekávají přímé zásahy do každodenního života. 

Když se řekne žralok, většina lidí si představí torpédovitého zabijáka s obří zubatou tlamou jako vystřiženého z legendárního bijáku Čelisti. Jenže na světě existuje mnoho různých druhů žraloků rozmanitého vzhledu. Pověst nelítostných zabijáků, která žraloky neprávem obklopuje, se podepsala na tom, že jejich počet v posledních desetiletích výrazně klesl a ekologové bijí na poplach. Bez ochrany hrozí tvorům, které představují mistrovské dílo evoluce, úplné vyhynutí. 

Někdo se vzbudí v pět ráno, polednem prosviští jako rybička a únavou padne do postele okolo deváté hodiny večer. Sedí to na vás do posledního puntíku? Nebo jen nevěřícně kroutíte hlavou? Možná si naopak raději přispíte, z peřin se vyhrabete před polednem a do postele zaplujete až ve tři ráno. Pokud člověka nenutí okolnosti k něčemu jinému, s velkou pravděpodobností se zařadí do některé z těchto dvou skupin. Denní rytmy to jsou tak odlišné, že se jim dostalo i lidového pojmenování. Ranní ptáčata jsou skřivani, pozdní spáči naopak sovy. 

Mumifikace  mrtvých je spojována především s egyptskou civilizací. Nové archeologické výzkumy odhalily, že totéž dělali i pravěcí obyvatelé Británie a to zhruba ve stejné době. Britové se tímto způsobem snažili zajistit, aby tělesné schránky jejich blízkých přežily celá desetiletí.