Pokud si nepěstujete rajčata na zahradě či ve skleníku, jste většinou odkázáni na jejich pořizování v obchodních řetězcích. Zdejší rajčata však často nejsou to pravé, ořechové. Postrádají totiž chuť a šmrnc rajčat ze zahrady. Nejnovější studie odhalila, co za tím vězí. Zdá se, že majorita pěstovaných rajčat, zvláště v odrůdách oblíbených řetězci, přišla o gen, který jim správnou chuť dodává.

Dubnový radiosnímek černé díry sice řadu laiků a odborníků nadchl, nenulový počet lidí si však stěžoval na určité "rozmazání" obrazu. Ačkoliv by se zaostřením mohla pomoci další budoucí měření, která by trvala déle nebo využívala více radioobservatoří, smutnou skutečností zůstává, že Země astronomy v pozorování poněkud limituje. Nejenže má otravnou atmosféru a zdroje světelného (i jiného) znečištění, ale navíc rotuje kolem své osy! Kosmický prostor proto slibuje zcela jinou kvalitu astronomických pozorování.    

Antibiotická rezistence každý rok zabíjí desítky tisíc lidí. Nemá sice na svědomí okatou epidemii, která by nechávala na každém rohu káru s mrtvými - rezistentní bakterie si však i tak začínají připisovat stále větší počty zabitých pacientů. Mrtvých přibývá zejména v nemocnicích. Front v boji proti rezistentním bakteriím je vícero - jednu z těch nejslibnějších nabízejí i upravené viry, bakteriofágy. Ty si nyní odbyly svou světovou premiéru v záchraně mladé pacientky.

Zatímco v Severní Americe netopýry během zimního spánku decimuje onemocnění známé jako "syndrom bílého nosu", jejich evropští a asijští příbuzní se s touto plísňovou infekcí kůže vyrovnávají o poznání lépe. Čím je to způsobené?

Carl Sagan svého času pravil, že my všichni jsme z hvězdného prachu. Nešlo o básnickou licenci. Složitější chemické prvky, včetně uhlíku, na němž stojí náš život, totiž na počátku vzniku vesmíru ještě neexistovaly. Vznikly až syntézou během hvězdných jevů – supernov a další kataklyzmat – z první a druhé generace hvězd. Uhlík však rozhodně není jediný výtečník, který se zrodil během podobných obřích katastrof - mezi další totiž patří i zlato. Díky nové studii jsme moudřejší ohledně toho, uvnitř kterých kosmických jevů se tak mohlo dít.

Dlouhodobé sucho, letní vedla i snaha o nízkoemisní společnost mají u obyvatel měst často jednoho společného spasitele: stromy. Zelené plochy a stromové koruny slibují snížení průměrných teplot více než rozpálený beton, navíc však stromy pohlcují oxid uhličitý a se svým okolím zadržují více vody než dlažba. Nová studie však naznačuje, že stromy za tuto svou práci nejenže platí drakonickou cenu, ale navíc nemůže stát řešení městských ploch jenom na nich.