Když se před 4,6 miliardy let formovala sluneční soustava, Pluto stálo doslova na periferii celého dění. Uvnitř soustavy se toho za tu dobu stalo hodně - Mars přišel o svá moře, Venuše se stala žhavým peklem, Saturn získal prstence a Země zase život. Pluto je ale, co můžeme soudit, jakousi konzervou toho, z jakého materiálu se naše soustava původně rodila. Jak naznačil i nedávný průlet kolem tělesa Ultima Thule (které je od nás ještě dál než Pluto), vnější části sluneční soustavy jsou celkově jedním velkým muzeem. 

Platí to pro většinu skutečností krom jediné - teplo. Vznik planet, dokonce i těch trpasličích, byl samozřejmě doprovázen velkými srážkami. Aktivní jádra těles byla kdysi zahřáta, a to nahrávalo i vzniku atmosféry nebo přítomnosti tekuté vody, popřípadě jiných těkavých látek.

Dokonce i náš Měsíc měl svého času zřejmě atmosféru. Jak však plynula doba, jádra postupně chladla. Světy přicházely o teplo a spolu s ním i o vodu. Poblíž Slunce se snad zásobárnou energie mohla stát mateřská hvězda, tak jako na Zemi. Jinde, třeba u Jupiteru, můžou být jádra měsíců aktivní díky obřím slapovým jevům blízkého planetárního giganta. Ale Pluto by mělo být dávno chladné. 

A přesto průlet sondy New Horizons kolem Pluta v roce 2015 ukázal, že tomu tak v případě trpasličí planety nejspíše není! Na celém Plutu bylo zpozorováno překvapivě malé množství impaktních kráterů. To naznačuje, že od éry velkého bombardování před necelými čtyřmi miliardami let, která zohyzdila právě povrch našeho Měsíce, Pluto prošlo řadou geologických procesů. Že je jeho jádro stále do nějaké míry aktivní!

Nejlépe je to znát na oblasti Sputnik Planitia, tedy na známém "srdci Pluta". To se jako povrchová anomálie vyznačuje vším jenom ne geologickou neaktivitou. Morfologie povrchu naznačuje, že cosi pod terénem způsobilo obří planetární "výduť" a nadzvedlo povrch trpasličí planety nahoru. Taktéž jinde na povrchu Pluta pozorujeme aktivity kryovulkanismu - nikoliv láva či jiné roztavené horniny, ale voda nebo jiné tekutiny jakoby tryskaly z vnitřku Pluta na povrch a způsobovaly tu podobné jevy, jako vulkány na Zemi. Pod povrch Pluta se však nejspíše ještě dlouho - možná celá staletí - nepodíváme.

Jak tedy můžeme ověřit stávající převažující vědeckou tezi, že Pluto má možná pod oblastí Sputnik Planitia podzemní moře? 

  Takhle zřejmě vypadá vnitřek Pluta | zdroj: James Keane

Modely, výpočty, simulace

Jedině s pomocí nepřímých modelů. Japonský tým pod vedením Shunichiho Kamaty z univerzity v Hokkaido se tak rozhodl spočítat, co by bylo třeba pro zachování podpovrchového moře neznámé tekutiny.

Vyšli z toho, oceán by byl hluboko po povrchem - nejspíše blízko samotného jádra Pluta. Mezi něj a povrch proto umístili jak tlustou vrstvu ledu, tak i tenkou vrstvu klatrátu metanu, tedy plynu zmrzlého vlivem nízkých teplot a tlaku. Relatativně tenká vrstva by mohla sloužit jako velmi efektivní tepelná izolace, díky níž by zbytky aktivity jádra stále mohly zásobovat oceán teplem a udržovat ho tekutý. 

Jejich model vývoje Pluta od období 4,6 miliardy let nazpět vyšel ve dvou scénářích - v jednom s klatráty metanu, a druhém bez nich. V případě, že by klatráty na Plutu nebyly, měl by oceán zmrznout (spolu se zbytkem Pluta) před 800 miliony lety. Pokud ale klatráty na Plutu přítomné jsou, mohl by ale být tekutý dodnes!

Jakkoliv jde stále jenom o nepřímý model, je v souladu s tím, co New Horizons na Plutu pozoroval. Jde přitom už o druhou studii tohoto druhu. Před třemi lety přišla americká studie s tím, že podobně by mohl podzemní oceán (v tomto modelu sestávající se z vody) dostatečně izolovat i vrstva exotické formy vodního ledu.

Nakolik se uvnitř Pluta může ukrývat stále tekutá voda, tekutý metan anebo tekutý dusík, bude moci samozřejmě přímo zjistit až nějaká budoucí trvalejší mise. Pokud by se nám podařilo detekovat kryovulkanismus přímo v běhu, a zachytit například výtrysky tekutiny nad povrch, jako to plánují zkusit budoucí mise k Europě, měli bychom konečně jasno. Vyslat meziplanetární sondu však není úkol na jedno odpoledne - studie jako tyto tak právě přidávají argumenty k tomu, aby se k Plutu podařilo v horizontu několika dekád vyslat další sondu. Pak snad bude jasné, zdali má sluneční soustava o oceán více. 

Studie byla publikována v Nature.