Staromódní ztráta

Tým ve své snaze k sekvenování DNA rajčat shromáždil 725 pěstovaných i divokých rajčat a podrobil je detailní genetické analýze. Po sekvenování DNA jednotlivých odrůd vložil informace do jednotné databáze, která zachycuje geny všech známých rajčat. Tato data byla následně srovnána s DNA rajčete známého jako Heinz 1706, tedy vyšlechtěné odrůdy, která slouží jako jakýsi univerzální reprezentant rajčat jako takových. Právě tato a jí podobné odrůdy nejčastěji končí v obchodech. 

Ukázalo se, že v referenčním genomu rajčete Heinz 1706 chybělo skoro 5000 genů, které byly k nalezení v jiných, běžnějších rajčatech. Autoři studie odhalili absenci kýženého genu u překvapivě vysokého  počtu moderních, zemědělsky často pěstovaných odrůd - celkově v 93 procentech případů.

Mezi nimi byl i gen označovaný jako TomLoxC. Právě ten dodává rajčatům jejich šťavnatou chuť. Gen využívá karotenoidy, čili pigmenty, díky nimž jsou rajčata náležitě červená. Majorita rajčat, které lze snadno pořídit, jsou kvůli absenci tohoto genu bez výrazné chuti. TomLoxC se objevil jenom ve dvou procentech obchodních rajčat. 

Za ztrátou chuti není třeba hledat žádnou konspiraci - rajčata o gen přišla během tradičního procesu šlechtění, když se zemědělci snažili podpořit genové rysy, které uznali za vhodné. Vzhledem k tomu, že šlechtění samotné postrádá preciznost genové editace, a dochází při něm na změny stovek či tisíců genů "nazdařbůh", není ztráta genu chuti zrovna překvapivá. 

Návrat karotenoida

Nutno zmínit, že chuťový gen TomLoxC se v posledních letech začal do užívaných odrůd vracet i přirozeně. Čím více začali obchodníci (potažmo zákazníci) preferovat rajčata kvůli jejich chuti, tím častěji se začala šířit i rajčata, která genem disponují. Lze tak sledovat jakýsi přirozený výběr "v lidské režii" za pochodu. 

Potenciálně samozřejmě existuje i alternativní cesta, jak rajčatům kýženou chuť navrátit - jednoduše s pomocí genové editace do moderních rajčat znovu vložit gen TomLoxC a začít pěstovat tyto. Aktuální studie vznikla v USA, kde pro geneticky modifikované potraviny neexistuje podobná restrikce jako na území Evropské unie. Američtí konzumenti se tedy podobného řešení nejspíše můžou dočkat dříve než konzumenti v EU, kde jsou transgenní (neboli neodborně "GMO") plodiny k lidské konzumaci zakázány. 

Více než kdy jindy však práce nejlépe ilustruje úskalí procesu šlechtění vůči genové editaci. Jakkoliv je jistá míra obezřetnosti u genových editací žádoucí, šlechtění je z pohledu genomu asi tak stejně přesné, jako snažit se ostříhat nehty pomocí kladiva. Něco jako ztráta genu chuti by u editací bylo prakticky vyloučeno - jednoduše protože je celý zásah do DNA mnohem více pod kontrolou. 

Kritici genových editací mnohdy rovněž namítají, že u šlechtění se do organismu nemůže dostat "cizí DNA". To je sice pravda - jenže na mezidruhový transfer DNA nejspíše dochází i mimo lidský dosah díky virům. Nedávná studie například odhalila, že obří medusavirus nejspíše naším předchůdcům doručil gen, díky němuž byla možná evoluce komplexního života. Mezidruhová genová výměna tedy zdaleka není jenom kratochvílí genových inženýrů, ale probíhá od počátku života jako takového.

Studie byla publikována v Nature Genetics.