Všichni zástupci tohoto druhu totiž obývají jedinou zatopenou puklinu ve skále se vstupem širokým sotva pár metrů čtverečních a hloubkou jen něco přes sto metrů. 

Z dosud objevených druhů obratlovců tak Cyprinodon diabolis drží rekord v kategorii nejmenší areál výskytu. S tím souvisí i početnost jeho populace – největší zaznamenaný počet jedinců dosáhl 548 kusů, ale během sledování klesl i na pouhých 35!

Podle všech populačně biologických představ tak měl halančík už dávno vymřít. Jak je tedy možné, že si v puklině uprostřed pouště stále spokojeně vegetuje? Má snad nějaká speciální přizpůsobení? Tyto otázky nedaly spát skupině amerických vědců, a proto se rozhodli rybce podívat "na zoubek".

Výzkumníci museli nejprve nasbírat vzorky. Už to byl problém, protože Cyprinodon diabolis je extrémně ohrožený a nešlo jen tak vylovit pár kusů. Nakonec se jim ale podařilo získat nějaké mrtvé jedince a také zástupce příbuzných druhů z okolních jeskyní a pramenů.

"Ďábelský halančík" je už na první pohled trochu zvláštní – oproti příbuzným druhům mu chybí pánevní ploutve, má větší oči a tmavší zbarvení. Navíc je znatelně menší, méně agresivní a mezi samci a samicemi jsou minimální rozdíly.

To všechno jsou jasné známky přizpůsobení extrémnímu prostředí. Dřívější výzkumníci proto soudili, že musí být izolovaný minimálně statisíce, ale spíš miliony let.

Zatopená skalní puklina, kterou halančík obývá, rozhodně není rájem na Zemi. Po většinu času je tam šero a dva měsíce v roce tam slunce dokonce vůbec nedosvítí. Množství řas, které tam vyrostou, je až dvěstěkrát menší než v okolních prameništích. Také dalších živin je zde poskrovnu.

Ryby navíc mohou klást vejce na jediné úzké římse a počet zástupců druhu nikdy nestoupl na víc než několik stovek. Pravděpodobnost, že by za takových podmínek mohly přežít statisíce let, je téměř nulová.

Cestu ze zdánlivého paradoxu se vědcům nakonec podařilo nalézt prostřednictvím moderních molekulárně biologických a genetických metod. Přezkoumali genovou výbavu Cyprinodon diabolis i okolních druhů pouštních halančíků a s pomocí získaných dat odhadli historii jejich šíření.

Místní druhy se rozrůznily zhruba před deseti tisíci lety, v posledním období, kdy se v Údolí smrti vyskytovala stabilnější jezera a toky. Nejpříbuznější druhy pouštních halančíků se ale oddělily maximálně před několika stovkami let. Navíc nejsou tak izolované, jak se výzkumníci původně domnívali.

Jakkoli se to může zdát nepravděpodobné, během silných dešťů – největší záplavy tam byly zdokumentovány v roce 1862 – se mohou rybky jednoho druhu dostat k druhu sousednímu. Všechny zkoumané druhy jsou volně křižitelné, takže takoví migranti mohou svými geny oživit genofond místní populace. Právě takové "přeskoky" zřejmě brání nejhorším důsledkům příbuzenského křížení.

Celý komplex několika místních druhů a poddruhů halančíků se tak může chovat v dlouhém časovém období jako jeden druh a místní přizpůsobení musela vzniknout daleko rychleji, než kdo očekával. "Ďábelský halančík" zkrátka nikdy nepřestane udivovat.