Nejpozději s koncem poslední doby ledové před zhruba 10 000 lety ze Země zmizelo mnoho zástupců megafauny, nejčastěji symbolizované srstnatými mamuty a obřími slony, kteří měřili na výšku až čtyři metry. Příčiny vyhynutí této velké zvěře nejsou dodnes jasné. Možná za ním stála planetární ekologie, ale ruku k dílu nepochybně přidal hlad našich předků po masu.

Úbytek velké kořisti našim předkům nepochybně ztížil život. Dokázali se s ním však vypořádat.

Acheologové Miki Ben-Dor a Ran Barkai z Telavivské univerzity v nové studii dospěli k závěru, že nutnost lovit menší zvířata přiměla pralidi k výrobě dokonalejších zbraní i ke zlepšení loveckých technik. Co víc, tento vývoj poháněl i lidské myšlení. 

Studie, publikovaná v magazínu Quaternary, podává chronologický přehled vývoje loveckých zbraní od oštěpů s dřevěnými a kamennými hroty až po sofistikovaný luk z pozdější doby. Především ale tento vývoj dává souvislost se změnami kořisti.

Od slona ke gazele

Už dřívější studie naznačily, že v průběhu evoluce moderního člověka nastala radikální proměna jeho jídelníčku. Ve studii z roku 2022, která zkoumala data z archeologických nalezišť z období před 1 500 000 až 20 000 lety, výzkumníci zjistili, že dominantním druhem kořisti byl na počátku tohoto období 12tunový slon a na jeho konci 25kilogramová gazela. To se zřejmě podepsalo také na proměně loveckých technik.

„Analyzovali jsme nálezy z devíti prehistorických lokalit v jižní Africe, východní Africe, ve Španělsku a Francii,“ cituje magazín Phys Rana Barkaie. „Zajímal nás především vznik metody opracování kamene známé jako levalloiská technika, která svědčí o kognitivním vývoji,“ dodává.

Pravěký člověk otloukal kus kamene jiným kamenem tak dlouho, až mu stačilo zasadit jediný dobře mířený úder, kterým se od polotovaru odštípl finální nástroj potřebné velikosti i tvaru.

Z tohoto postupu bylo patrné, že pravěcí lidé měli už při přípravě polotovaru jasnou představou, jak má finální nástroj vypadat.

Ve studii izraelských výzkumníků se píše, že všech lokalitách se pokročilejší lovecké techniky objevily s výrazným úbytkem velké kořisti.

„Studie současných lovců-sběračů ukazují, že dřevěný oštěp je pro lov velké kořisti, jakou je slon, zcela dostačující,“ upozorňuje doktor Ben-Dor a vysvětluje: „Lovci nejprve omezí pohyblivost zvířete – například tím, že ho zaženou do bažiny nebo vykopou past a zakryjí ji větvemi. Poté oštěp zabodnou do kořisti a čekají, až vykrvácí. Naproti tomu středně velké zvíře, jako je jelen, je mnohem obtížnější chytit do pasti, a pokud je zasaženo dřevěným oštěpem, pravděpodobně uteče.“

Inovace v pravěku

Proti oštěpu vyrobenému pouze ze dřeva nabízí oštěp s kamenným hrotem vyšší šanci na vážné zranění. Zraněné zvíře po zásahu neuteče daleko a lovci jej mohou vystopovat. Z toho vyplývá, že oštěpy s kamennými hroty patrně vznikly v reakci na rostoucí nedostatek velké kořisti.

Archeologové ve studii upozorňují, že předci lidí začali vyrábět kamenné nástroje asi před třemi miliony let a lovit začali zhruba před dvěma miliony let. Lovecké zbraně se přitom v pravěku neustále vyvíjely.

Homo erectus, předek všech pozdějších typů lidí, používal dřevěný oštěp, který patrně zabodával do velké kořisti z bezprostřední blízkosti.

S příchodem moderních lidí před 300 000 lety se ale prosadila technika štípání kamene. Dřevěná kopí s kamennými hroty se zřejmě používala jak k útoku zblízka, tak k vrhu na dálku. Zhruba před 50 000 lety potom lidé začali používat luk a šíp.

„Na konci svrchního paleolitu, asi před 25 000 lety, se objevily nové lovecké pomůcky, jako jsou pasti či rybářské háčky a také lovečtí pomocníci – psi.

Neustálý vývoji loveckých zbraní a technik už byl popsán, přesto nebyla dosud navržena sjednocující hypotéza, která by tyto skutečnosti vysvětlovala nebo je připisovala nějaké změně prostředí,“ upozorňuje Ben-Dor.

Jak se sapienti stali chytřejšími

Konec megafauny ale neměl vliv pouze na lovecké zbraně. Jeho důsledkem byla nutnost chytřeji vybírat kořist.

Výzkumníci píší, že s menšími zvířaty se snížila hmotnost masa z úlovku. Lovci i tedy museli taktičtěji volit, kdy, kde a na co zaútočí. 

„Prokázali jsme, že biologické a kognitivní změny souvisejí s velikostí kořisti. Aby mohli lovit malá nepolapitelná zvířata, museli se lidé stát chytřejšími, rychlejšími, soustředěnějšími, všímavějšími a museli také víc spolupracovat. K tomu si museli vyrobit nové zbraně pro lov na dálku a naučit se stopovat kořist,“ říká k závěrům studie profesor Barkai.