Nejnovější archeologické poznatky ukazují, že si obyvatelé předkolumbovské střední Ameriky dopřávali povzbuzující nápoje přetékající kofeinem přinejmenším od pátého století našeho letopočtu.

Chemická analýza keramiky z 18 nalezišť na hranicích Spojených států a Mexika nesporně prokázala přítomnost tří vysoce povzbuzujících látek – kofeinu, teobrominu a teofylinu. Ty jsou typické jako pro cesmínu, tak pro kakaovník.

Ani jedna z těchto rostlin však ve zkoumané oblasti neroste, takže muselo jít o žádaný obchodní artikl. I podle jiných nálezů, například papoušků, pestrého peří, měděných pásků, smaltovaných objektů a zrcadel z kočičího zlata, obchod mezi různými kmeny jen kvetl.

Malé rozdíly v poměrech a koncentracích sloučenin archeologům umožnily porovnat oblíbenost jednotlivých rostlin na různých místech a v různých dobách od 5. do 15. století. Kromě širokého rozšíření obou nápojů bylo dalším zajímavým výsledkem pozvolné zvýšení obliby kakaových bobů na úkor cesmíny.

Na rozdíl od Evropanů si však indiáni tyto moky nedopřávali jen tak. Striktní návaznost jejich pití na určitě společenské skupiny naznačuje, že našly využití hlavně při náboženských a politických rituálech.

Zde se archeologie propojuje s historií. Některé záznamy mluví o šamanech, kteří při očistných rituálech konzumovali černou tekutinu vyvolávající zvracení. Když se první evropští průzkumníci dozvěděli, že se louhuje hlavně z listů cesmíny, usoudili, že dávení způsobuje právě ona. Proto ji pojmenovali Ilex vomitoria – cesmína dávivá.

Ať už to ale bylo s dávením jakkoli, cesmína sama o sobě jej dozajista nezpůsobovala. Její název jí už ovšem zůstal.