Je letní odpoledne v Amsterdamu. Dva mladí lidé se setkají a navážou nezávazný vztah. Večer spolu mají sex.

Příští den při rozhovoru, jehož cílem je lépe se poznat a upevnit vztah, zjistí, že oba byli počati pomocí IVF (in vitro fertilizace, tedy oplodnění ve zkumavce) s využitím anonymního dárce.

Hlavou jim začne vrtat znepokojivá otázka: Jaká je pravděpodobnost, že za jejich existencí stojí stejný dárce spermatu?

V takovém případě by měli stejného otce, byli by sourozenci a spáchali by incest. Že to je jen hypotetická možnost? ptá se Manuel Ortiz.

Loni v březnu byl odhalen nizozemský dárce spermatu, který se stal otcem více než 550 dětí, připomíná. Muž se uchýlil k pokoutním taktikám, aby obešel pravidla klinik.

Ale podle nizozemských zákonů se nedopustil trestného činu, protože počet potomků, k jejichž narození může jeden dárce přispět nebyl omezen.

Jak omezit počet potomků?

„Při dárcovství muž nabízí své sperma na pomoc jiným lidem nebo párům, které si přejí mít děti. Pokud však dárce zplodí příliš mnoho dětí, může to ze statistického hlediska způsobit komplikace. Zvyšuje se pravděpodobnost náhodného setkání dvou jedinců, kteří jsou sourozenci,“ píše bioetik Ortiz.

Proto se kromě omezení dárcovství s ohledem na zdravotní stav dárce (například kvůli ochraně před infekcemi přenosnými dárcovstvím) stále častěji omezuje počet potomků na jednoho dárce. Cílem je předejít riziku příbuzenskému křížení.

Je nasnadě proč. U potomstva jedinců, kteří jsou blízce příbuzní nebo pocházejí z velmi malých, uzavřených populací, se zvyšuje pravděpodobnost výskytu genetických poruch.

Zmíněný nizozemský muž daroval sperma v několika evropských zemích poté, co ho několik nizozemských klinik odmítlo. A uspěl! píše Ortiz.

Případů, kdy se díky jedinému dárci narodí desítky i stovky spřízněných dětí, je víc než dost. Naznačují to internetová fóra, jako třeba donorsiblingregistry.com.

V Česku platí, že jeden dárce může počít maximálně sedm dětí. Realita však může být jiná. Je totiž jen na muži, který se rozhodne své sperma za úplatu darovat, zda na klinice po pravdě uvede, kolikrát a kde již své sperma daroval. A spermobank jsou u nás tři desítky.

Technologie předbíhají regulace

V Evropské unii, ale i v některých státech, chybí centralizovaný registr dárců, upozorňuje bioetik Ortiz a podotýká: „V unii se reguluje kdeco, ale pro umělé oplodnění žádné jednotné standardy nebo závazné předpisy neexistují.“

Některé země povolují anonymní dárcovství, jiné je zakazují, a tak přiznávají dětem počatým dárcovstvím spermatu právo na přístup k informacím o jeho dárci.

Kromě střetu mezi právem na zdraví a informace a právem dárce na anonymitu, vyvolává dárcovství a zmrazování spermií, vajíček a embryí další bioetické a právní otázky, píše Ortiz.

„Například v případě úmrtí neanonymního dárce může nastat střet zájmů mezi přáním dárce a použitím biologických vzorků. Pokud jsou gamety (spermie nebo vajíčka) či embrya zmrazeny a dárce se později rozvede a zemře, může je bývalý partner dárce použít k reprodukčním účelům?“ ptá se bioetik.

„Jak to ovlivní práva potomků na dědictví po otci? A pokud již spermie nejsou životaschopné, kdo rozhodne, jak se s nimi naloží?“ pokračuje Ortiz v otázkách.

„S tím, jak se technologie dále vyvíjejí a jsou zpřístupňovány nové techniky asistované reprodukce, je nutné řešit tato dilemata z bioetického hlediska a přicházet s řešeními, která chrání práva všech zúčastněných,“ píše Manuel García Ortiz v časopise The Conversation.