Druhohorní savce z velké většiny nemůžeme zařadit do dnešních skupin. Z pomyslného stromu života se jejich evoluční linie oddělily dříve a dnešních dnů se nedožily. V mnoha ohledech ale druhohorní zástupci dnešním savcům, alespoň co se týče ekologie a způsobu života, poměrně přesně odpovídali. To platí i pro nově popsaného zástupce skupiny eleuthrodonta pocházejícího z pozdní jury. Jeho kožní blány napjaté mezi předními a zadními končetinami, stejně jako specializované prvky kostry, mu totiž umožňovaly velmi efektivně plachtit mezi stromy – podobně, jako některým dnešním veverkám či vačnatcům.

Nově popsaný druh z čínského naleziště Daxishan získal jméno Maiopatagium furculiferum. Zejména rodové jméno je naprosto příznačné. Do češtiny jej totiž můžeme přeložit jako "matka všech blán". Nic menšího si zkamenělý savec nezaslouží. Se stářím 160 milionů let se totiž jedná o vůbec nejstaršího zdokumentovaného savčího létavce – byť dokázal patrně jen více méně pasivně plachtit z jedné větve na druhou.

Pravda, na rozdíl od dnešních plachtících veverek a vačnatců oplývalo Maiopatagium furculiferum vícero specifickými adaptacemi pro život v povětří. Na jejich existenci a podobu můžeme usuzovat díky výbornému zachování zkameněliny, která prozrazuje dokonce tvar padákovité blány a přítomnost srsti. Za pozornost stojí zejména velká plocha blány, která byla napnuta mezi zápěstími a kotníky drobného savce, stejně jako mezi jeho patami a ocasem. Dlouhé obratné prsty zase naznačují, že byl jejich vlastník zdatným lezcem a možná dokonce hřadoval na větvích či pod převisy podobně jako dnešní netopýři.

Starobylá stavba ramenního pletence a nepříliš pohyblivé ukotvení klíční kosti podobné stavu u ptáků ale naznačují, že letové schopnosti Maiopatagium furculiferum byly poměrně omezené. Tvor se tak patrně musel opravdu omezit na pouhé plachtění. Celkově ale jeho kosterní přizpůsobení neodpovídají stavu u žádného z žijících nebo vymřelých plachtících nebo aktivně létajících tvorů. Maiopatagium furculiferum se do volného prostoru odrazilo vlastní cestou.

Zuby jurského létavce nasvědčují ze všeho nejvíc býložravé dietě. Pokud by žil dnes, mohli bychom podle nich usuzovat, že se specializuje na ovoce a další výživné plody. Protože ale v juře krytosemenné rostliny se svými plody dosud neexistovaly, patrně se živil býložravě – kapradinami a nahosemennými rostlinami, snad s přednostním zaměřením na jejich měkké části, mladé výhonky a obdoby dnešních plodů.

Spolu s příbuzným druhem, který byl rovněž popsán zcela nedávno, a to pod jménem Vilevolodon diplomylos, představuje Maiopatagium furculiferum nejstaršího známého savce, který se ze stromového života odhodlal až k plachtění. Netopýry předstihli tito jurští létavci takřka o 100 milionů let. Jejich význam pro dnešní biology ale tkví hlavně v tom, že podle stavu různých znaků u těchto živočichů mohou usuzovat o cestách, kterými se evoluce savců vydala.