Mistrovské kusy z jeho dílny se dnes prodávají za miliony dolarů a bývají vyhledávány těmi největšími houslovými virtuózy. Studie za studií ovšem ukazují, že "stradivárky" nemusejí být z hlediska produkovaného zvuku tak výjimečné. Pravý šok ale přišel nedávno – podle takřka neprůstřelného experimentu jsou dokonce v podstatných ohledech horší než moderní špičkové housle.

Stradivárky a housle dalších slavných italských mistrů z přelomu 17. a 18. století postupem času získaly až mystickou pověst. Podle řady houslistů se jejich zvuku nic nevyrovná. Bylo navrženo nespočet teorií, v čem může jejich výjimečnost spočívat – od geniální asymetrie, drobných úprav, "tuningů" či výjimečně tuhého dřeva až po dnes zapomenuté metody povrchové úpravy materiálu.

Několik nedávných studií však široce sdílenou víru ve výjimečnost stradivárek obrátilo vzhůru nohami. Ve slepém testu hodnotili zkušení houslisté jako lepší zvukový projev špičkových moderních houslí. Navíc, když měli určit, jaké housle pochází ze staré Itálie a jaké jsou moderní, nebyli od sebe nástroje schopni rozeznat s větší úspěšností, než by bylo dílem náhody.

Kacířští vědci 

Není žádným překvapením, že se kolem výsledků strhla bouře nevole. Řada odborníků namítala, že výjimečnost stradivárek a dalších cenných starožitných houslí nemusí spočívat jen ve skvělém zvuku, ale i dalších akustických vlastnostech. Tyto housle mají mít údajně těžko popsatelnou schopnost naplnit svým zvukem celou koncertní síň, a to i přesto, že u samotného houslisty nezní nijak hlasitě. Právě z toho důvodu se celý problém rozhodla skupina francouzských a amerických vědců jednou provždy rozseknout.

Výzkumníci uspořádali dvě kola experimentu, jedno v Paříži a druhé v New Yorku. Pronajali koncertní haly, sehnali dobrovolníky, houslové virtuózy a nástroje a následně nechali dobrovolníky poslouchat buď stradivárky, nebo moderní špičkové housle. Posluchači přitom na hudebníky jasně neviděli a neměli tak možnost odhalit typ hudebního nástroje zrakem. Mohli se spoléhat pouze na svůj sluch.

Zatímco v Paříži tvořili posluchačstvo různí profesionálové – výrobci houslí, hudebníci, audiofilové, kritikové, skladatelé či odborníci na ozvučení – v New Yorku převládali laičtí hudební nadšenci. Na evropské půdě výzkumníci rovněž testovali, jestli celkové výsledky ovlivní sólová či orchestrální hra, zatímco v Americe všechny testy proběhly jen při sólovém hraní. Výsledky se ale mezi oběma experimenty moc nelišily.

I na tak malém vzorku – experimentu se účastnilo jen několik desítek dobrovolníků a hudebníci střídali tři moderní housle a tři stradivárky – se jasně ukázalo, že moderní housle hodnotí posluchači jako kvalitnější, schopné lépe naplnit halu zvukem. Ba co víc, celý fenomén "prostorovosti" zřejmě souvisí jednoduše s hlasitostí.

Pocit výjimečnosti

Ani samotní hudebníci mezi těmito dvěma vlastnostmi ve slepém testu příliš nerozlišovali. Aby toho nebylo málo, zvuk nových houslí nad stradivárkami dobrovolníci vesměs upřednostňovali. V neposlední řadě potom dobrovolníci nedokázali s větší pravděpodobností, než by odpovídalo náhodě, rozlišit nové a staré housle. Dva konkrétní kusy se sice opravdu vyjímaly, posluchači je však identifikovali právě naopak.

Nelze samozřejmě vyloučit, že stradivárky a další staré italské housle oplývají nějakými dosud neobjevenými vlastnostmi, kvůli kterým je virtuózové tolik vyhledávají. Vyloučit nelze ani to, že donedávna opravdu byly suverénně nejlepší, ale pokroky při výrobě hudebních nástrojů v posledních letech je umožnily překonat.

Stradivárky se také mezi sebou teoreticky mohou výrazně lišit, přičemž ty nejlepší se do rukou výzkumníkům nedostaly. Pravděpodobnější se ovšem zdá, že nejcennější je na stradivárkách jejich pověst. Podobně jako u drahého vína mohou být rozdíly mezi jednotlivými kusy minimální. U srdce nás ale zahřeje pocit výjimečnosti.