Tutanchamon měl železnou dýku z vesmíru

- Člověk autor: Jan Toman

Příběh Howarda Cartera, britského egyptologa a objevitele Tutanchamonovy hrobky, obletěl svět. Inspiroval celé generace egyptologů a zásadním dílem přispěl ke zviditelnění do té doby poněkud obskurního oboru. Stejně tak dal vzniknout romantickým představám o božských faraonech, jejich kletbách a vraždících mumiích, které se staly nedílnou součástí literární a filmové kultury. Rozhodně ale neplatí, že by se okolo místa faraonova posledního odpočinku určité záhady nenašly. Můžeme si jen domýšlet, jak překvapený musel Carter být, když na boku mumie z doby bronzové našel prvotřídní železnou dýku…

Faraonova dýka

Faraonova dýka,zdroj: Meteoritics & Planetary Science

Kdo by neznal dobu kamennou, bronzovou a železnou. Zpracování kovů hrálo v historii tak významnou roli, že se členění starověku podle hlavního výrobního materiálu ujalo jako univerzální měřítko vývoje lidských společností.

Není se čemu divit. Technologické novinky hrály v dávných dobách stejně důležitou roli jako dnes a využívání efektivnějšího materiálu tak často rozhodovalo o bytí a nebytí celých civilizací. Technologické a materiální zázemí se navíc silně promítalo i do společenského uspořádání.

Co se týče časového určení jednotlivých dob, učebnice mají jasno. Doba bronzová začala zhruba ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem, přičemž ji o několik století předcházelo období, kdy lidé využívali jen měď.

Doba železná začala asi o dva tisíce let později v Malé Asii, odkud se intenzivní zpracování a využití železa rozšířilo do zbytku Starého světa. Nástup jednotlivých dob v různých oblastech se tak výrazně liší a starověký svět představoval z hlediska převládajících technologií pestrou mozaiku.

Například v Egyptě začala doba bronzová velmi dávno a kvůli oblibě tohoto materiálu ji zde vystřídala doba železná až v posledním tisíciletí před naším letopočtem. Přesto se několik známějších i méně známých nálezů vymyká i tomu nejvolnějšímu vymezení jednotlivých období. Mezi ně patří zejména drobné železné artefakty datované až do sklonku doby kamenné.

Jak se starověcí lidé k tak modernímu materiálu dostali? Zpracování železné rudy se přece naučili až o tisíce let později. Pomohli jim snad příslušníci dávno zaniklé vyspělé kultury, nebo dokonce návštěvníci z jiné planety? Jak ukázal archeologický výzkum, konspirační teorie můžeme nechat stranou. Vesmír ale kupodivu v dávném využití železa prsty měl. Konkrétně železité meteority, které s neúnavnou pravidelností bombardují povrch Země.

Nejstarší železné výtvory nacházené v Evropě, Asii, Africe i Americe jsou malé, vzácné a mají téměř bezvýhradně ceremoniální či náboženskou povahu. Pád meteoritu byl považován za božské znamení a mnoho dokladů naznačuje, že si lidé v té době vážili železa víc než zlata.

Na výrobu užitkových předmětů jej navíc nebylo dost a řemeslníci železo ani nedokázali efektivně zpracovávat. Co si ale nemohl dovolit obyčejný kmenový náčelník, mohl si dovolit faraon – žijící vtělení boha na zemi.

Mezi několika „obyčejnými“ železnými drobnostmi nalezenými v Tutanchamonově hrobce tak vyčnívá zhruba třiceticentimetrová železná dýka zdobená zlatem a křišťálem doplněná filigránsky zdobeným zlatým pouzdrem – zřejmě nejkrásnější železný artefakt z doby bronzové.

Myšlenka, že pradávné železné artefakty vznikly zpracováním kovových meteoritů, není nijak nová. V průběhu dvacátého století se vynořila hned několikrát. Analýzy těchto unikátních nálezů jsou ovšem komplikované, protože většina používaných metod vyžaduje zničení alespoň kousku testovaného objektu.

Přesto existují určité cesty, jak otestovat složení kovového objektu neinvazivní metodou. Nejpříhodnější je rentgenová fluorescentní spektrometrie, která je založená na bombardování artefaktu intenzivními rentgenovými paprsky a sledování spektra paprsků, které následně vyzáří. Podle charakteru a intenzity tohoto záření je možné určit chemické složení materiálu.

První neprůkazné pokusy s Tutanchamonovou dýkou proběhly už v 70. letech, ale pádné výsledky dala až analýza z roku 1994. Ty byly tak trochu šokem. Nízký obsah niklu se podle nich neshodoval s jakýmkoli meteorickým železem a tento původ materiálu tak bylo možné vyloučit.

Železité meteority sestávají hlavně z železa a niklu, s menšími příměsemi kobaltu, fosforu, síry a uhlíku. Obsah niklu přitom nikdy neklesá pod pět procent. Podle analýzy z roku 1994 ale faraonova dýka neobsahovala ani tři procenta tohoto prvku.

 Analýzu materiálu se proto s využitím daleko přesnějších a spolehlivějších přístrojů rozhodl zopakovat tým italských výzkumníků. Ti ve svém nedávném článku došli k uspokojivým jedenácti procentům niklu v čepeli faraonovy dýky, což je u meteorické oceli zcela v normě. V předprůmyslových artefaktech vyrobených z pozemského železa nikdy nestoupá obsah niklu nad čtyři procenta, takže mohli výzkumníci pozemský původ materiálu spolehlivě vyloučit.

Kromě železa a niklu dále objevili i příměs kobaltu v množství odpovídajícím meteorickému původu. Dokonce se jim pomocí srovnání s meteority nalezenými v severní Africe a na blízkém Východě podařilo vytipovat možný objekt, z jehož úlomku staroegyptští kováři dýku vykovali. Je jím meteorit Kharga nalezený přímo v egyptské poušti.

To, že si sami Egypťané byli vědomi meteorického původu železa, napovídá i hieroglyf označující tento kov. Do 13. století před naším letopočtem jej označovali obecným výrazem pro minerál nebo kov. V období se ale začíná objevovat přesnější termín „kov/železo z nebe.“

Tutanchamonova dýka v každém případě ještě nevydala všechna svoje tajemství. Zbývá například rozřešit, jak ji staří řemeslníci dokázali tak precizně vykovat. Moderní metody analýzy materiálu ale vzbuzují naději, že i na tuto otázku v dohledné době dostaneme odpověď.

Zdroj: Comelli D, D'orazio M, Folco L, ... & Valentini, F (2016): The meteoritic origin of Tutankhamun's iron dagger blade. Meteoritics & Planetary Science, online.

Tagy: archeologie egyptologie dějiny a fakta věda a poznání

Zdroje: Vlastní