Tým doktora Neila Jordana se členy ochranářského spolku Taronga Conservation Society Australia studoval chování celkem pěti smeček psů hyenovitých v chráněné oblasti v nitru Botswany. Původně jejich cílem nebylo ani tak sledovat detailní projevy komunikace, jako především pozorovat kolektivní chování psů.

Při pozorování návyků smeček po probuzení jejich členů si však Jordan povšiml jedné zvláštnosti - před tím, než psi opustili své dosavadní místo a vydali se na lov, nápadně často kýchali. Vědci nakonec došli k tomu, že kýchání má zřejmě u psů hyenovitých formu jakéhosi demokratického hlasování.

"Zaznamenali jsme detaily sociálních setkání pěti smeček afrických psů hyenovitých, které žijí v deltě řeky Okavango. Když analýza potvrdila náš odhad, nemohl jsem tomu uvěřit," uvedl Jordan. "Čím více se objevilo kýchnutí, tím pravděpodobnější bylo, že se smečka vydá na lov," dodal.

Spoluautorka studie Reena Walkerová z americké Brownovy univerzity odhalila další podrobnosti - zdá se totiž, že v této psí demokracii rozhodně neplatí, že všechny hlasy mají stejnou váhu. "Když byli součástí setkání dominantní samci či samice, bylo potřeba jenom několika kýchnutí, aby se smečka rozpohybovala. Pokud však součástí nebyli, bylo potřeba více kýchnutí, zhruba deset," upřesnila. 

Dříve vědci předpokládali, že si kýcháním po probuzení psi uvolňují dýchací cesty. Statistická data z Botswany, zejména rozdíl při přítomnosti dominantních samců, naznačují skutečně nějaký typ konsensuální komunikace.

Studie je však prozatím opatrná s absolutními závěry - krotce dodává, že bude ještě potřeba dalších pozorování. Možné racionální důvody ke kýchání, totiž příprava dýchacích cest na náročnější fyzickou aktivitu, však nemusejí komunikační dimenzi vylučovat, nýbrž naopak podpořit. Tento typ komunikace mohl pramenit právě z kýchání jako indikátoru připravenosti zvířat, kterému se v průběhu generací dostalo trochu posunutého či rozšířeného významu.

Hodnocení zvířecí komunikace to ovšem má obtížné nejen v tomto případě, ale i dalších studiích.

Komunikace nebo jazyk?

Kýchání je samozřejmě jenom jednou z mnoha možností vzájemné zvířecí komunikace. Vlastně by se dalo říct, že ačkoliv si člověk nedovede představit jazyk bez jeho zvukové, respektive z ní vycházející psané formy, při pohledu na svět zvířat naše představa o komunikaci vypadá jako jako extrémně omezená.

Krom zvukové a obrazové složky jako u psů hyenovitých se zvířata dovedou vzájemně dorozumívat i s pomocí chemie, elektřiny, nárazů do země nebo zřejmě třeba i tepla.

Elektřina je pro lidi zřejmě nejpřekvapivější. Vodní tvorové jako sladkovodní rypounovití prokázali citlivost vůči elektrickým polím – to, co jim běžně pomáhá při hledání potravy, umějí využít i pro generování velmi slabého elektrického pole, které dovedou ostatní detekovat, a různě si vyložit jeho rozdíly mezi frekvencemi a vlnovými délkami.

Studium rybí elektrokomunikace je stále v plenkách, protože i pro vědce jde o exotickou formu dorozumívání, pozorovány však byly i poměrně pokročilé informace související s námluvami ryb.

Samozřejmě by bylo poněkud přehnané každou zvířecí komunikaci označovat za jazyk jako takový. Komunikací je nakonec i psí vycenění zubů, zatímco jazyk disponuje vyšší komplexností, skrytými sémantickými významy a možností komunikační znaky vrstvit za sebou do jiných struktur. Vrčení je však stále "jen" vrčení.

Za příklady "skutečnějšího" zvířecího jazyka tak lze krom primátů, velryb a některých ptáků s vyšší jistotou označit snad jen včelí tanec. O tom, nakolik lze ale různé typy komunikace skutečně považovat za komplexní jazyk, vědci stále vedou spory. Jedním z nejslavnějších kritiků tohoto přístupu je Herbert Terrace, který díky studio svého opičáka Nima Chimpského hlásil tezi, že ani takto vyspělé zvíře není s to pochopit byť jen znakovou řeč.

Šimpanz se sice naučil znaky ve správném kontextu, Terrace však došel k závěru, že doopravdy nechápe jejich význam a doslova "papouškuje" lidské úkony.

Podle jiných vědců je takový lidský náhled na jazyk příliš omezený. Rozepře mezi oběma vědeckými přetrvávají dodnes. Jasnější definici nepomáhá ani skutečnost, že lingvisté obvykle patří do zcela jiného oboru než zoologové pozorující projevy zvířecí komunikace. Studium evolučního vývoje jazyka, který by mohl náhled na zvířecí jazyk spojit, se přitom pere s příliš mnoha neznámými.

Možná, že hypotézu komplexnějších sématických významů a jazykových struktur ve zvířecí říší nakonec pomůže rozlousknout až využití strojového učení umělých inteligencí. Jednou z prvních vlaštovek v tomto ohledu může být vloni algoritmus vyvinutý Yossi Yovelem z Telavivské univerzity, podle něhož je netopýří komunikace obvykle adresována jednotlivcům, nikoliv celému okolí, a může zahrnovat i informace o kontextu nebo chování svého mluvčího.

I po desítkách let zvířecí komunikace je tak možné, že v jejím plném pochopení stojíme stále na začátku.