Ze stejného důvodu ovšem Austrálie zůstává kontinentem nejcitlivějším k různým biologickým invazím. Snad ani není třeba připomínat "apokalypsu", kterou způsobilo zavlečení evropských králíků do místních zranitelných ekosystémů. Austrálií se králíci počínaje devatenáctým stoletím přehnali jako lavina. Jejich počty dosáhly takových hodnot, že řádění nabylo rozměrů přírodní katastrofy – spásání na mnoha místech vedlo k odplavení půdy a celkové změně krajiny, vrstvy trusu na mnoha místech kompletně pokryly povrch země. Můžeme se jen domýšlet, kolik druhů rostlin jim padlo za oběť. Takovou měrou ovlivnila australskou přírodu snad jen invaze dalšího, daleko rozměrnějšího placentála – člověka.

Jiný dnes v Austrálii běžný placentální druh se ovšem na kontinent dostal o dobrých 5000 let dříve. Tímto staronovým obyvatelem nejmenšího kontinentu je pes dingo. Jaký vliv má na australské ekosystémy tento zástupce psovitých šelem? Působí stejně destruktivně jako králíci, nebo se už do místních potravních sítí úspěšně zařadil? Nejnovější výzkumy ukazují, že skutečnému stavu věcí je bližší druhá možnost. Dingo se stal tak důležitou složkou australské přírody, že pomáhá spoluvytvářet celou zdejší krajinu.

Žádný ekolog nepochybuje o tom, že cykly látek v přírodě a potažmo typ výsledné krajiny silně ovlivňují mikroorganismy a rostliny. Ty tvoří v pomyslné potravní pyramidě širokou základnu, která slouží jako zdroj potravy býložravcům, jejichž zástupci se zase stávají potravou všežravců a masožravců. Na samotné špici potom trůní vrcholoví predátoři, v případě Austrálie dingové.

Plot proti psům dingo mění ráz krajiny

Do jaké míry ale ovlivňují vrcholoví predátoři nižší části pyramidy – býložravce, rostliny a mikroby? Panuje všeobecné přesvědčení, že tento vliv může být velmi významný. Predátoři snižují počty býložravců a mění jejich chování, což se může promítnout na charakteru celé krajiny. Jakkoli je ale tato teorie logická, konkrétní důkazy svědčící v její prospěch či neprospěch bylo doposud mimořádně obtížné shromáždit.

Ideální příležitost ověřit dopad vrcholových predátorů na nižší patra potravní pyramidy se naskytla výzkumníkům z jižní Austrálie. V oblasti Strzeleckého pouště, kamenitého území pokrytého roztroušenými keři, travami a suchomilnými bylinami na pomezí států Jižní Austrálie, Nový Jižní Wales a Queensland, byl v první polovině dvacátého století vztyčen tisíce kilometrů dlouhý plot. Účelem této stavby bylo od počátku udržet psy dingo na jedné straně a dobytek na druhé. Šelmy proto byly na "dobytkářské" straně plotu systematicky stříleny a tráveny, takže zde dnes na dingy narazíme jen velmi vzácně. A to i v rezervacích, kam dobytek nemůže a hlavními býložravci jsou zde klokani. Právě na ty se vědci zaměřili.

Výzkumníci několikrát projeli krajinou na obou stranách plotu, spočítali pozorované psy a klokany a odhadli jejich populační hustoty. Kromě toho analyzovali výměšky psů dingo, aby mohli určit složení jejich jídelníčku. Nakonec vymezili dvě plochy, každou na jedné straně plotu, a zamezili do nich v přístupu býložravcům. Pokud mají dingové vliv na nižší patra potravní pyramidy, mělo by se po čase lišit prvkové složení půdy ve spásaných a nespásaných oblastech.

Australský plot proti psům dingo | zdroj: Profimedia

Vegetaci se daří tam, kde je méně klokanů

Na "dobytkářské" straně plotu byli dingové výrazně vzácnější než na straně, kde k jejich cílené likvidaci nedocházelo. Zcela v souladu s tímto zjištěním obývá "dobytkářskou" část pastvin daleko větší množství klokanů než část divokou. Fakt, že jsou klokani v divoké přírodě hlavní složkou psího jídelníčku, potvrdila také analýza výměšků. Na "dobytkářské" straně plotu tvořili nejčastější kořist vzácných psů dingo klokani, následovaní hlodavci, bezobratlými a králíky. Na divoké straně, kde se klokanů nedostávalo, činili nejčastější složku potravy početných psů drobní savci a králíci. Populaci klokanů očividně drží dingové v přirozených podmínkách "pod krkem".

Razantní snížení počtu klokanů přitom vede k výrazné změně celé krajiny. Tam, kde jsou klokani vzácní, roste větší množství vegetace. Ostrůvky rostlin zachycují prach a semena unášená větrem, zpomalují záplavy a rozrážejí vítr. Na místě zůstává více živin a krajina se může po přísunu vláhy bouřlivě zazelenat. Na divoké straně plotu a na ohrazeném, před býložravci chráněném, políčku na spásané straně také vědci naměřili větší obsah fosforu, dusíku a uhlíku.

Naopak na "dobytkářské straně", kde se psů dingo nedostává a klokani zde dosahují vysokých populačních hustot, je vegetace vzácnější, roztříštěnější a většinou vázaná na dolíky, kam semena a živiny spláchl déšť – pokud je vítr zcela neodnesl. Na déšť navíc místní vegetace reaguje daleko laxněji. Stejná místa poskytují v otevřené krajině stín, takže lákají klokany k odpočinku. To vše dále umocňuje hromadění živin jen na některých místech a ostrůvkovitý charakter rostlinného pokryvu. Sečteno a podtrženo, psi dingové jsou zřejmě, zvláště po vymření větších predátorů z linie vačnatců, odpovědní za to, že Australské pláně dnes vypadají tak, jak je známe.