Aby však bylo možné meditaci použít jako léčebnou metodu, je nejdříve nutné lépe porozumět tomu, jaký přesně má vliv na lidský organismus. Nejnovější vědecká práce se proto zaměřila na srovnání výsledků 18 studií provedených týmy z celého světa. V nich vědci zkoumali krátkodobé i dlouhodobé změny v aktivitě genů vyvolané u různě zkušených praktikantů meditačních technik. Aktivita genů byla ve většině studií zjišťována izolací DNA a RNA ze vzorků krve.

Různé studie se zaměřovaly na různé typy srovnání. Například rozdíl před a po meditací u lidí, kteří pravidelně meditují a začátečníků. Další studie zjišťovaly vliv meditací u skupin lidí pracujících ve stresových povoláních, například pečovatelů, kdy část účastníků meditovala a část měla program s relaxační hudbou a procházkami v přírodě.

Jednotlivé práce se lišily také tím, jestli měřily krátkodobý vliv, změny před a po jedné meditaci, nebo třeba vliv dlouhodobého, několika týdnů trvajícího meditačního kurzu. Vědci ve svých pracích používali různé typy meditací, například čistě meditační techniky, jako je mindfulness, nebo jogínskou meditaci spojenou s cvičením. Postupy jednotlivých týmů se lišily také tím, jestli se zaměřily jen na aktivitu pár předem vytipovaných genů nebo velkého množství genů.

Snižuje stres, který aktivuje prozánětlivé geny

Je tedy zřejmé, že srovnání takto pestré palety studií neumožňuje dostatečné vyhodnocení vlivu meditace na aktivitu genů a nepovede k jednoznačnému doporučení, jakou přesně metodu praktikovat a jak často. Přesto z něj vzešly zajímavé údaje.

Ve většině studií se ukázalo, že meditace snižují aktivitu prozánětlivých genů. Zánět je přirozenou reakcí organismu na infekci nebo poškození. Problém je, že k aktivaci prozánětlivých genů dochází i vlivem psychologických faktorů, mezi které patří například stres, osamělost a zoufalství.

U lidí, kteří trpí takovýmito emocionálními stavy dlouhodobě nebo opakovaně, se tak aktivují prozánětlivé geny nepřiměřeně často. To vede k různým zdravotním komplikacím se zvýšeným rizikem vzniku různých zánětů a zvýšené je i riziko některých typů infekcí. Hlavní ochranný vliv meditací spočívá tedy v tom, že regulují negativní psychologické faktory, které by mohly aktivovat prozánětlivé geny.

Některé studie navíc ukázaly, že meditace také zvyšuje aktivitu genů prodlužujících životní cykly buněk a buněčnou regeneraci. Jako jeden z příkladů lze uvést studii s osaměle žijícími seniory, protože právě osamělost je příčinou zvýšené mortality u starých lidí.

Důchodci, kteří se účastnili experimentu, byli rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina se účastnila meditačního kurzu s technikou mindfulness. Druhá skupina byla na listině čekatelů. Důchodci pravidelně meditovali ve skupině i sami doma. Meditující skupině se výrazně zlepšilo psychologické zdraví a v souvislosti s tím i zdraví fyzické. V aktivitě genů byl sledován již výše popsaný pokles aktivity prozánětlivých genů.

V budoucnu jako oficiální léčba?

Meditace má průkazný vliv na aktivitu genů. Ještě je však zapotřebí provést studie s většími skupinami a jednotnou metodikou, která umožní lepší srovnání mezi studiemi.

Dalším problém je, že dosud chybí srovnání meditací s dalšími úpravami životního stylu, které také mění aktivitu genů. Tu lze příznivě ovlivňovat i zdravou stravou nebo cvičením. Zatím ale není jasné, zda lze těmito způsoby měnit aktivitu genů stejným způsobem jako meditací, nebo jak moc se pozitivní vlivy sčítají. Ideální životní styl pravděpodobně bude zahrnovat různou kombinaci meditace, zdravé stravy, cvičení a dalších faktorů.

Je možné, že pokud se bude v lékařství klást dostatečný důraz na celostní medicínu a psychologické příčiny fyzických problémů, tak se v třeba v budoucnu dočkáme toho, že lékaři budou v některých případech šetřit léky a předepisovat na některé problémy meditaci. Regulace prozánětlivých genů pomocí ní by navíc mohla být prospěšná i u poruch, které souvisí se zvýšenou tvorbou zánětů, jako je třeba Crohnova nemoc.