Dosud neznámé masové vymírání nastalo před třiceti miliony let. Popisuje ho nová studie mezinárodního vědeckého týmu v magazínu Nature.

Na konci období zvaného eocén se teploty vydaly opačným směrem než dnes – začaly klesat. Zvyšovala se míra zalednění, klesala hladina oceánů a moří a začal být nedostatek oxidu uhličitého v atmosféře. Vědci odhadují, že v té době mohly vyhynout až dvě třetiny druhů savců.

Vymírání mělo drastický dopad také na předky lidí, kteří tehdy obývali africký kontinent. „U našich antropoidních předků se v období před třiceti miliony let rozmanitost snížila téměř na nulu,“ upozornil v magazínu Science Alert biolog Erik Seiffert z Jihokalifornské univerzity v Los Angeles, jeden z autorů studie.

Výzkumníci ve studii píší o úzkém hrdle v rané evoluční historii našeho druhu a o tom, že jsme byli jen krůček od toho, abychom dnes neexistovali.

Kde udělali vědátoři chybu?

O globálním ochlazení na konci eocénu věděli vědci už delší dobu z geologických nálezů. Ale dosud měli za to, že navzdory zalednění nemělo ochlazení zásadnější vliv na život. Nová studie zjistila, že se na fosilní údaje z eocénu nedívali správně.

Ze studie vyplývá, že pokles druhové rozmanitosti byl drtivý a mnohé druhy vymíraly. Vrcholu dosáhl před 30 miliony let. Tou dobou se již psala éra oligocénu.

Výzkumníci na vymírání usuzují ze srovnání pestrosti znaků zkoumaných druhů a upozorňují, že dosavadní metody zkoumání období přelomu eocénu a oligocénu nemohlo poskytnout plný obraz své éry. Proč?

Jedním ze způsobů sledování globálních změn je studium izotopů kyslíku v podmořských sedimentech. Jednotlivé sedimenty nám jako letokruhy zachovávají vzorky z různých období. Hladiny izotopů kyslíku spolu s údaji o kolísání hladiny oceánů vypovídají víc o globálních proměnách. 

Když jsou hladiny moře níž, často to znamená příbytek ledovcové masy někde jinde. Zároveň ale platí, že místní proměny izotopů i hladiny mohou být významnější než dlouhodobý trend, což vnáší do dat chaos.

Nedokonalý je i fosilní záznam. Některé druhy se fosiliemi stávají jen výjimečně, zatímco kostra jako pevná tkáň fosilizuje snadno, živočichové bez kostí či krunýřů, stejně jako rostliny, se zpravidla rozloží.

Jejich fosilizace nastane zřídkakdy. Třeba když je pohltí bažina. To znamená, že fosilní záznam je neúplný.

Zuby klíčem k poznání

Vědci v nynější studii usuzují na vymírání na pomezí eocénu a oligocénu ze zevrubného fosilního rodokmenu pěti druhů savců této éry – dvou skupin hlodavců, dvou skupin primátů a veverkovitých živočichů.

Zajímal je nejen pokles druhové pestrosti vlivem vymírání, ale i nárůst pestrosti v očekávané periodě obnovy. Tedy to, zda se z těchto druhů se později vyvinuly druhy nové.

Hlavním příkladem takové proměny druhu je postupná změna ve tvarech zubů. Může ukazovat, jak se druh přizpůsobuje na jiný hojný typ potravy, a tak se v průběhu času mění na druh jiný.

Některé z pravěkých zubů, které antropologové zkoumali pomocí výpočetní tomografie. | zdroj: Kredit-Duke University

Právě zuby jsou jedním z důvodů, proč výzkumníci usuzují na pokles pestrosti druhů před 33 miliony let a na masové vymírání.

Ve studii sledovali obrovský úbytek rozmanitosti zubů a potom období obnovy s novými tvary zubů a novými adaptacemi. Při tom zjistili, že naši předci patřili mezi nejvíc postižené druhy.

Prošli úzkým hrdlem. Naštěstí

Rozmanitost antropoidních zubů poklesla před 30 miliony let na jediný druh. Jediný typ zubní morfologie omezoval druhy potravin, které naši předci mohli jíst.

Nakonec se ale tento typ zubů ukázal být účinný a zásadní pro přežití, protože umožnil jíst dostupnou potravu. V opačném případě by náš druh patrně nespatřil světlo světa.

„Bylo to opravdové resetovací tlačítko,“ řekl o tomto typu zubů antropoložka Dorien de Vriesová z Newyorské státní univerzity ve Stony Brooku, která studii vedla.

Právě zmíněné kritické období, ve kterém naši předci dokázali „projít úzkým hrdlem“, mohlo být klíčové pro to, že dnes existuje lidská civilizace.