Rozlévalo se od východních Alp až po současný Kazachstán. Gigantické jezero Paratethys před miliony let pokrývalo podstatnou část Evropy i Asie a zasahovalo také na území dnešní Moravy.

Bylo větší než nynější Středozemní moře. Obývaly ho druhy, které nežily nikde jinde. Avšak zůstaly z něj pouze ‚louže‘ – Černé moře, Kaspické moře a Aralské jezero.

Dvě nové studie vysvětlují, jak tohle megajezero, fakticky vnitrozemské moře, zmizelo.

Gigantické moře, větší než Středozemní

Paratethys se začínalo utvářet nejprve jako součást oceánu Tethys před 200 miliony let. Geologické proměny vlivem kontinentálního posuvu desek ho ale dostávaly do izolace.

Před 11,6 milionu let z něj stalo megajezero, jehož populace byla odříznuta od světových oceánů.

Paleoceánograf Dan Palcu z univerzity v brazilském Sao Paulu s využitím geologických dat vytvořil zatím nejdetailnější časovou osu vývoje Paratethysu. Ze studie publikované v žurnálu Scientific Reports vyplývá, že na svém vrcholu to bylo jezero, které si stěží dokážeme představit.

Rozkládalo se na 2,8 milionu kilometrů čtverečních. A bylo v něm víc než 1,77 milionu kilometrů krychlových vody, což desetinásobně převyšuje vodu ve všech současných vnitrozemských slaných i sladkovodních jezerech.

Mapa Paratethysu v dobách jeho ‚největší slávy‘ s vyznačenými hranicemi států a břehů současných moří a jezer. | zdroj: kredit-Utrechtská univerzita V podobě uzavřeného megajezera existovalo Paratethys po pět milionů let (od vzniku před 11 miliony lety).

Bylo domovem celé plejády unikátních druhů měkkýšů, korýšů a mořských savců, kteří se vyvinuli pro jeho vnitrozemské podmínky s omezenou dostupností potravy. Velryby a delfíni v Paratethys tak připomínali trpasličí verze svých druhů z oceánu.

Z Palcuovy časové osy vyplývá, že během pěti milionů let své historie zažilo Paratethys nejméně čtyři období dramatického poklesu hladiny a rozlohy. Například v geologicky krátkém období před 7,9 až 7,65 miliony let klesla hladina vody až o 250 metrů.

Pokles vody přitom neznamenal jen úbytek prostoru a změnu biomu, ale také postupné zvyšování slanosti jezera, což mělo neblahý dopad na stabilitu ekosystému. A tak se Paratethys postupně zmenšovalo, a tamní unikátní druhy vymíraly.

Vypuštěné  a vysušené

Vlivem sucha se část vody Parathetysu odpařila. Většina vody z ní ale odtekla do tehdy nižšího Středomoří. Z jedné vodní plochy tak zůstalo několik jezer, dodnes jsou patrná zejména torza Aralského jezera, Kaspického moře a (s oceány znovu spojeného) Černého moře.

Unikátní ekosystém Paratethysu však nenávratně zmizel a s ním i náš přístup k „moři“.