Naše oči jsou neustále bombardovány obrovským množstvím vizuálních informací, míhají se před nimi miliony tvarů a barev. Oči přitom kmitají z místa na místo, mrkají. A také naše tělo bývá často v pohybu.

Přesto nás tyto změny nepřivádějí k chaosu, anebo dokonce k šílenství. Nová studie, publikovaná na webu Science Advances, vysvětluje proč. Je to tím, že mozek naštěstí funguje opožděně – udržuje nás v minulosti.

Mohlo by se zdát, že to není nutné. Máte snad pocit, že vizuální informace proudící do vašeho mozku jsou chaotické?

Autoři studie, neurovědci Mauro Manassi z univerzity ve skotském v Aberdeenu a David Whitney z Kalifornské univerzity v Berkeley, navrhují, abyste si to ověřili pomocí vašeho mobilu.

„Pokud si chcete udělat představu o ‚hlučnosti‘ vašich vizuálních vstupů, přiložte si před oči telefon, nahrávejte video, a přitom se procházejte a dívejte se na různé věci. Roztřesený, zmatený výsledek je tím, s čím se váš mozek potýká v každém okamžiku vizuálního vjemu,“ píší vědci v článku pro magazín The Conversation.

Svět je jiný, rychlejší a roztřesený

Představu o roztřesené realitě (vizuální nestabilitě) našeho prostředí dává i následující video. Bílý kruh ukazuje pohyby očí a rozmazaná skvrna vlevo odhaluje skokový vizuální vstup v každém okamžiku.

Skutečnost, že nám naše prostředí připadá stabilní a že nevnímáme příval vizuálních informací jako chaos, je důsledkem toho, že náš mozek se s proměnlivostí a dynamikou okolí dokáže vypořádat.

Jak ale mozek vytváří iluzi stability? Tento proces fascinuje vědce po staletí. Manassi a a Whitney o něm v The Conversation píší:

„V našem nejnovějším výzkumu jsme objevili nový mechanismus, který iluzorní stabilitu vysvětluje. Mozek automaticky vyhlazuje náš vizuální vstup v průběhu času. Namísto každého jednotlivého vizuálního snímku vnímáme v každém okamžiku průměr toho, co jsme viděli za posledních 15 sekund. Tím, že stahuje obrázky dohromady, aby se navzájem podobaly, nás mozek vlastně klame, přinutí nás, abychom vnímali prostředí jako stabilní. Tento život ‚v minulosti‘ také vysvětluje, proč si nevšimneme drobných změn, které v průběhu času nastávají.“

Vědci přirovnávají mozek ke stroji času, který nás neustále posílá zpět v čase. Je to vlastně aplikace, která sjednocuje náš vizuální vstup každých 15 sekund do jednoho vjemu, abychom mohli zvládnout každodenní život, ze kterého by se nám nejspíš rozskočila hlava.

Chtěli byste žít v halucinaci?

„Pokud by se naše mozky vždy aktualizovaly v reálném čase, svět by pro nás byl chaotickým místem s neustálým pohybem, s mihotáním světel a stínů. Pořád bychom měli pocit, že máme halucinace,“ upozorňují vědci.

Manassi a Whitney se rozhodli ověřit, jak stabilizační stroj času funguje. Použili k tomu následující video. Ačkoli to naše oči a mysl příliš nevnímají, tvář vlevo rychle stárne.

Dobrovolníci dostali v experimentu úkol, aby na samém konci videa určili věk člověka podle obličeje na konkrétním snímku. Téměř všichni důsledně vybírali obličej, který byl prezentován 15 sekund před koncem videa.

Z toho vyplývá, že při sledování videa byli zaujatí minulosti, protože mozek je stále posílal zpět do předchozích 15 sekund, kde byl obličej mladší. Místo toho, abych viděli obličej v reálném čase, viděli jeho starší verzi. Ukazuje to následující obrázek shrnující výsledek testu s několika stovkami lidí.

Výsledek testu zkoumajícího aktuálnost našeho vnímání. | zdroj: Manassi Whitney et. al

„To, co mozek vlastně dělá, je prokrastinace. Je pro něj příliš pracné zabývat se každým snímkem, který dostane, proto se drží minulosti a z minulosti odhaduje přítomnost. Dá se také říct, že recykluje informace z minulosti, protože to je účinnější, rychlejší a méně pracné,“ píší neurovědci.

Když jste to viděli...

Vizuální vyhlazování v čase může stabilizovat naše vnímání. Chrání nás před chaosem a dělá nám život snesitelným. Může však mít jistá rizika.

Například vědci už dříve zjistili, že radiologové, kteří zkoumají stovky souvisejících rentgenových snímků za sebou, se nerozhodují o dalším postupu léčby na základě posledního snímku, ale snímků, které jsou starší a které viděli dřív. A to může mít pro pacienty neblahé důsledky.

Obětí vizuálního vyhlazování se také může stát náš postřeh. Vyhlazování jde na úkor pozornosti, a tak při sledování filmu si třeba ani nevšimnete, že herce zrovna zastupuje kaskadér.

„Je důležité si pamatovat, že úsudky, které děláme každý den, nejsou zcela založeny na přítomnosti, ale silně závisí na tom, co jsme viděli v minulosti,“ píší neurovědci v magazínu The Conversation.