Právě s poukazem na již prozrazené konspirace je ovšem možné změřit pravděpodobnost odhalení velkých, konspiračními teoretiky oblíbených, spiknutí. A statistika jim moc nenahrává – většina z nich by se i za ideálních okolností provalila během několika málo let.

Konspirační teorie nejsou úplně moderním fenoménem, rozvoj internetu jim však dodal živnou půdu, na které se mohou rozrůstat. Sahají od nadpřirozena až po politiku a byť zpravidla vůbec nejsou vyvratitelné, jejich přívrženci nedají na přímé důkazy (nebo je dokonce považují za další vrstvu spiknutí) či vůbec nedávají smysl, mezi určitými skupinami lidí jsou nesmírně populární.

Přívrženci jednotlivých konspiračních směrů nejsou úplně totožní. Zároveň ale platí, že pokud člověk věří nějaké konspirační teorii, tak je náchylnější propadnout i jiným. Značný počet jejich příznivců je přitom problematický i z praktického hlediska.

Třeba odmítání očkování nebo přesvědčení, že alternativní medicína dokáže vyléčit rakovinu lépe než moderní lékařství, jsou ze zdravotního hlediska jedince i celé populace vyloženě nebezpečné.

Další metodu, jak bojovat proti nejabsurdnějším konspiračním teoriím, představil David Grimes z anglického Oxfordu. Demonstroval, že je extrémně nepravděpodobné, že by se nějaké velké spiknutí ještě neprozradilo.

Nejprve přezkoumal tři dobře zdokumentovaná prozrazená spiknutí – bezprecedentní sledování uživatelů na internetu tajnými službami v prvním desetiletí tohoto století, skandál nekvalitních forenzních testů americké FBI v 90. letech a Tuskegský experiment o vlivu syfilis na duševní a fyzické zdraví probíhající v 30. až 60. letech.

Třebaže v druhých dvou případech není lehké odhadnout dobu trvání konspirace (kdy účastníci přišli na to, že je něco špatně, a jak dlouho se to pokoušeli skrývat), všechny tři spiknutí se náhodným únikem informací či přičiněním některého z účastníků prozradila po šesti až pětadvaceti letech. Následně autor studie vytvořil jednoduchý statistický model, který umožňuje odhadnout pravděpodobnost prozrazení dané konspirace v závislosti na čase a počtu spiklenců.

Na rozdíl od uvedených tří prozrazených konspirací by do každého z velkých spiknutí – falešného přistání na měsíci, úplného vymyšlení změn klimatu nebo utajení léku na rakovinu či škodlivých následků očkování – musely být zasvěceny desetitisíce až statisíce lidí. Dokonce i v případě, kdy by do těchto věcí nikdo "nerýpal" zvenčí, ale riziko prozrazení plynulo jen od konspirátorů samotných, by se utajení dlouho neudrželo.

I za podmínek, které by nejlépe nasvědčovaly konspirátorům, by se s více než 95procentní pravděpodobností konspirace provalily po méně než čtyřech letech. Jak napovídá selský rozum, pokud chceme udržet tajemství, musíme do něj zasvětit jen málo lidí.

Pokud ho chceme udržet s 95procentní pravděpodobností alespoň 20 let, nelze do něj podle autorova modelu zasvětit víc než zhruba 600 lidí. Pokud požadujeme utajení trvající 100 let, tento počet klesá na pouhých 125 lidí.

Pravděpodobnost, že by existovalo dosud jasně neprozrazené velké spiknutí, je tak extrémně nízká. Na druhou stranu, konspirace s pár desítkami až stovkami účastníků je zřejmě možné udržet po několik let, tedy smysluplně dlouhou dobu. Poučení pro každého správného konspirátora tedy zní, že do spiknutí je třeba zasvětit co nejméně spolupracovníků.