Kromě obvyklých činitelů jako jsou teplota, vhodné množství srážek či absence člověka hraje patrně velkou roli ještě jeden faktor. Ač se to může zdát kruté, Serengeti patrně zůstává rájem na Zemi díky tisícům pakoňů, kteří se při každoroční migraci utopí a dodají tak živiny rozsáhlým oblastem savany.

Fakt, že mohou rozsáhlé migrace ovlivňovat celé ekosystémy, není žádnou novinkou. Spolu s rozvojem lidské civilizace, lovem a ústupem divoké přírody ale takových zvířecích přesunů razantně ubylo. Ta tam jsou tisícihlavá stáda bizonů, která podle historických záznamů táhla severoamerickou stepí a pomáhala vytvářet místní krajinu. V současnosti nalezneme už jen poslední případ masivní migrace velkých savců – stěhování pakoňů žíhaných v národním parku Serengeti na severu Tanzanie.

Tato událost je dnes patrně největší migrací suchozemských organismů – přinejmenším co do hmoty stěhujících se zvířat. Stáda pakoňů mohou čítat i více než milion jedinců. Taková masa těl za sebou nechává pořádnou stopu, ať už ve formě spasené vegetace, narušeného rostlinného pokryvu, výměšků, nebo zdrojů pro místní predátory.

Zdaleka nejvíc ovšem africkou savanu ovlivňuje úhyn pakoňů při brodění přes rozbouřené řeky. I bez důkladnějšího výzkumu je jasné, že tisíce mršin, které po odchodu stád zůstanou na dně, znamenají obrovské množství živin. O jak výrazný prvek místních ekosystémů se jedná ale zmapovala až docela nedávno čtveřice amerických vědců.

Z historických záznamů vyplývá, že hromadný úhyn pakoňů při pokusech přebrodit řeky není nic výjimečného. Pozorování na řece Mara z let 2011 až 2015 potom ukazují, že každoročně takovýmto způsobem umírá okolo 6000 jedinců. Počet utopených kopytníků se navíc od poloviny dvacátého století pomalu zvyšuje, spolu s tím, jak se rozrůstá místní populace pakoňů.

Rizika brodění samozřejmě závisí na spoustě dalších faktorů, například výšce hladiny, rychlosti proudu, nahromadění jedinců nebo strmosti břehu. Ani v těch nejpříhodnějších letech ale nepřekonají řeku všichni migrující jedinci.

Detailní výpočty rozkládající se biomasy ale výzkumníkům doslova vyrazily dech. Hmotnost utopených a ušlapaných pakoňů v průměru přesahuje 1100 tun ročně. Jinými slovy, středně velká řeka Mara dostane každý rok tolik živin, jako by do ní spadlo a začalo se rozkládat deset plejtváků obrovských! Výsledkem je enormní přísun organického uhlíku, dusíku, draslíku a fosforu.

Mršiny se rozkládají přibližně měsíc. V tomto čase zodpovídají za naprostou většinu živin rozpuštěných v říční vodě. V některých případech, například u organicky využitelného fosforu, se dokonce koncentrace oproti zbytku roku několikanásobně zvyšuje. Podobný nárazový přísun živin nemá v jiných ekosystémech obdoby. Dokonce ani v místech tření a úhynu lososů.

Kosti pakoňů navíc zůstávají v řece dalších zhruba osm let, než dojde k jejich kompletnímu rozložení. Po celou dobu přitom zůstávají zdrojem vzácných prvků, zejména fosforu, a hostí nárosty bakterií, hub a řas. Těmi se mohou živit ryby a drobní vodní bezobratlí, čímž se zvyšuje celková úživnost prostředí. Zvýšená koncentrace živin přitom dosahuje ještě mnoho kilometrů dál po proudu.

Mohlo by se zdát, že delší dobu ve vodě vydrží jen málo mršin. Například kvůli krokodýlům. Ta část mršin, která jim padne za oběť, ale bývá relativně omezená. Krokodýli se jakožto studenokrevní tvorové nacpou k prasknutí a jedna taková hostina jim vystačí na mnoho měsíců.

Mrchožraví ptáci zase mohou část masa nebo orgánů vyrvat a odnést živiny dál od řeky. Tím se ale jen zúrodní i ty části savany, které k řece přímo nepřiléhají. Poslední díl živin je potom odbourán mikroorganismy a přechází ve formě jednoduchých sloučenin do vzduchu. Většina zdrojů se ale vrací do ekosystému. Smrt tisíců pakoňů tak umožňuje udržovat savanu tak bohatou, jak ji známe.