Na první pohled se to zdá takřka paradoxní. Paprskoploutvé ryby, které zahrnují tak různorodé tvory, jako jsou jeseteři, kapři a mečouni, už od konce prvohor kralují slaným i sladkým vodám. Přesto si ale pro sebe dokázaly jen málokdy "uzurpovat" role největších mořských tvorů – ať už vrcholových predátorů, nebo planktonožravých obrů typu dnešních kosticovitých velryb. Místo nich bychom se v těchto rolích mohli setkat s obřími parybami, plazy, savci, nebo dokonce hlavonožci. Brání snad něco paprskoploutvým rybám v evolučním "rozletu"? A jak do toho zapadají fosilie druhohorního paprskoploutvého obra Leedsichthys problematicus?

Tenhle kulinářský zlozvyk zná skoro každý majitel psa. Koprofágie alias pojídání výkalů sice není zdaleka jenom psí hobby, známe jej mimo jiné třeba i ze světa hmyzu, právě u nejlepších přátel člověka však tyto gurmánské preference také nejvíce zarazí. Co však psy skutečně ke koprofágii motivuje? Na to si posvítila nedávná veterinární studie a došla ke skoro až dojemnému vysvětlení.

Dokážou se přizpůsobit prakticky jakémukoli prostředí, žijí na polích, v lesích, ale i v parcích v centru měst či na parkovištích. Navíc se rychle množí, žerou prakticky cokoli a sebevědomě odolávají snahám o redukci jejich počtu. Přesto dokázali kojoti ekology zaskočit - podle fotopastí se zdá, že po kolonizaci celé Severní Ameriky míří dobýt i tu jižní. 

Evropské řeky, zejména pak v okolí velkých měst, kromě jiného odpadu oplývají i pestrou nabídkou drog. Bohužel pro ohrožené úhoře, kterým i stopové množství kokainu huntuje tělo a může ohrožovat jejich šanci na rozmnožování... Jsou po něm hyperaktivní a zároveň trpí úbytkem svalů, poškozením žáber a hormonálními změnami.

Otázka, jak vlastně vypadají božstva, nedává věřícím spát odnepaměti. Zatímco některá náboženství specifikují vzhled bohů, bohyň a dalších nadpřirozených entit do nejmenších detailů, v našem kulturním okruhu nejrozšířenější křesťanství je o poznání skoupější. Některé jeho směry si dokonce zobrazování Boha, podobně jako židovství nebo islám, zapověděly docela. A co vlastně říkají představy Boha o lidech samotných? Těmto problémům se nedávno podívala na zoubek trojice amerických experimentálních psychologů.

Někteří živočichové naspí za den mnoho hodin, jiní pouze několik desítek minut. Prakticky všichni savci ale během spánku střídají dvě odlišné fáze mozkové aktivity. Kratší epizody REM spánku charakteristického rychlými pohyby očí (anglicky rapid eye movements, podle čehož dostal tento typ spánku i svůj název) střídají delší periody hlubšího NREM spánku vyznačujícího se tlumenější aktivitou centrální části nervové soustavy.  Jen menšina savců REM fázi zcela vynechává. Podobnou výjimkou jsou třeba kytovci, u kterých se v průběhu evoluce vyvinula schopnost "spát jen na půl mozku". Nejnovější výsledky od ploutvonožců potom ukazují, že lachtani došli zhruba na půl cesty mezi suchozemskými a vodními savci.