Kořist potřebuje barvu splývající s prostředím, aby ji neviděli predátoři – a naopak predátoři potřebují splynout s okolím, aby je kořist nespatřila příliš brzy.

Proč tedy mají tygři, šelmy obývající většinou zelené prostředí, srst zbarvenou do oranžova?

Oranžová je nepřehlédnutelná a tygr v ní v pralese vyniká podobně jako dělník v oranžové reflexní vestě na silnici. Šelma přitom potřebuje, aby byla nenápadná. A tygr dvojnásob, protože nepatří k vytrvalým běžcům, zpravidla nedokáže zvěř uštvat. Musí se ke kořisti nepozorovaně dostat co nejblíž.

Proč se mu to daří? Jednoduše proto, že jeho kořist oranžovou barvu nerozeznává.

Kolik barev vidíš, tolikrát nejsi kořistí

Lidé a ostatní primáti jsou obdařeni trichromatickým viděním. To znamená, že v jejich oku existují buňky citlivé na tři různé vlnové délky – červenou, zelenou a modrou barvu.

Většina druhů je však schopna vidět pouze dichromaticky, jejich oko vidí pouze modrou a zelenou barvu, podobně jako barvoslepí lidé. A právě tyto druhy, mezi které patří jelenovití, končí v tygří čelisti, protože oranžovou barvu predátora nemohou vidět – z jejich pohledu je tygr šedozelený.

Sibiřský tygr. V divočině ho nepřehlédnete. | zdroj: Profimedia

Všem záhadám ale není konec. Nabízí se otázka, proč se tygr už z počátku nevyvinul jako zelený. Tím by obešel i zrak trichromatických druhů. Problém je v tom, že savci nemají dostatečné jednoduché nástroje k tvorbě zelené srsti.

Rostliny obsahují zelený pigment chlorofyl, ale ten je pro živočichy nepřenosný. To, co vidíme jako zelenou barvu na povrchu plazů a žab, jsou pak ve skutečnosti modré krystaly pod žlutými kožními buňkami. Světlo kromě iluze zelené barvy vše odfiltruje.

To je ale proces, který by bylo mimořádně složité reprodukovat u chlupů savčí srsti. Za důkaz slouží to, že savci s přirozeně zelenou srsti nejsou známi, ví se jenom o několika druzích žijících u vody, které mohou získat zelenou barvu v průběhu života díky tomu, že v jejich srsti rostou řasy vybavené chlorofylem. Tedy cosi, co je pro tygry nepraktické.

Biolog John Fennell na webu Royal Society Publishing popisuje strojové učení, které vytvořil a které určuje ideální zabarvení a rozložení vzorů pro úkryt v různých prostředích. Vyplývá z něj, že nynější zabarvení tygrů je dostačující k tomu, aby je kořist neviděla.

Lidé, kteří si v jeho pokusu nafilmovaném pro dokument BBC nasadili brýle simulující dichromatické vidění, měli s odhalením tygrů potíže. Nakonec šelmy nalezli, ale trvalo jim to podstatně déle – a tento rozdíl je v přírodě mohl stát krk.

Tygr si myslí, že je zelený

Evoluce je však hra pro víc než jeden druh. Nabízí se proto i opačná otázka: Proč evoluce nedospěla u dichromatických druhů k vývoji trichromatického zraku?

Pokud by živočichové mohli odhalit oranžové tygry, byla by to pro ně bezpochyby výhoda. A tygrům by trvalo dlouho, než by se této změně přizpůsobili.

„Vypadá to tak, že neexistuje evoluční tlak, zejména u jelenovitých, aby se stali trichromatickými. Přitom jsou hlavní kořistí tygra,“ poznamenal Fennell pro web Live Science, „je to nejspíš proto, že tygr také nepozná, že je oranžový, protože také on je dichromat.“

Evoluce může pracovat jenom s tím, co má k ruce. Zdá se, že podobně jako je obtížné představit si u savců zelenou srst, je obtížné plynule přejít z dichromatického zraku na zrak trichromatický. Náhodné mutace, které poskytují jedincům výhodu u zelené barvy i trichromatického vidění nastávají mnohem méně často.

S trochou nadsázky se dá říct, že ze stejných důvodů lidé nemají křídla – nemají z čeho vyrůstat. V poměrně krátkém časovém úseku jednotek milionů let dokáže evoluce pozměnit jen už existující vlastnosti druhů, nikoli přemodelovat jeden druh na druh biologicky odlišný. To trvá podstatně déle.

Za 100 nebo 200 milionů let by ale potomci tygrů mohli mít zelenou srst a potomci jelenů trichromatický zrak. Zda však tou dobou budou připomínat stavbou dnešní tygry a dnešní jeleny, je na sázku do loterie.