Titanic zůstává fascinujícím vrakem, ačkoli od jeho potopení jihovýchodně od kanadského ostrova Newfoundland uplynulo téměř 112 let.

Časopis IFL Science připomíná jednu ze „záhad“ nejslavnějšího vraku: Přes důkladné průzkumy trosek zaoceánského parníku nebyly od jejich objevu v roce 1985 nikdy nalezeny žádné lidské ostatky.

Viděl jen pár bot

„Viděl jsem nula lidských ostatků,“ řekl v roce 2012 deníku New York Times James Cameron. Režisér kasovního trháku Titanic navštívil vrak 33krát. Tvrdí, že na Titaniku strávil víc času než jeho kapitán.

„Viděl jsem tam oblečení. Viděl jsem páry bot, což by silně naznačovalo, že v nich v určitém okamžiku bylo lidské tělo. Ale nikdy jsem neviděl žádné lidské ostatky,“ vzpomínal Cameron.

Jak je to možné? Vždyť při katastrofě „nepotopitelného“ parníku, který se potopil po srážce s ledovcem hned na své první plavbě přes Atlantik 15. dubna 1912, zahynulo z 2223 cestujících a členů posádky 1517 lidí.

Z části se to dá vysvětlit záchrannými vestami, které mnozí cestující a členové posádky měli na sobě, píše IFL Science.

Nesplnily svůj hlavní úkol a trosečníky v ledové vodě nezachránily, ale těla mnohých z nich, která zůstala na hladině, mořské proudy odnesly daleko od místa ztroskotání. Nikdy proto nebyla objevena.

Posádka lodi Mackay-Bennet, která se vypravila trosečníky hledat, nalezla pouze 306 těl, která plula ve vestách na vlnách.  Do Halifaxu, odkud vyplula, jich přivezla 190. Zbytek těl byl natolik okousaný či potrhaný od žraloků a dalších dravých ryb, že je vzhledem k tehdejší technice nebylo možné identifkovat. Hrobníci je tedy zabalili do plátna, zatížili železnými tyčemi a hodili zpátky do oceánu.

Jak zmizely kosti?

S Titanikem se podle expertů potopilo asi 1160 lidí.

Těla uvězněná v samotném vraku, který leží na dně téměř čtyři kilometry pod hladinou, patrně rychle mizela – na rozdíl od lahví vína, bot a dalších předmětů, které dodnes leží roztroušeny na dně.

Postarali se o to hlubokomořští mrchožrouti a bakterie, které se živí lidskými tkáněmi. Co ale kosti? Vnitřky mnoha starších vraků je vydaly. V Titaniku se však nenašla ani jediná.

Robert Ballard, profesor oceánografie na univerzitě Rhode Island a také badatel, který vrak Titaniku před 39 lety objevil, to vysvětluje hloubkou, do níž se loď potopila.

„Problém, se kterým se musíte vypořádat, spočívá v tom, že v takové hloubce se nacházíte pod kompenzační hladinou uhličitanu vápenatého,“ cituje IFL Science Ballarda.

„Voda pod kompenzační hladinou je nasycená uhličitanem vápenatým, z něhož se skládají kosti. Uhličitan vápenatý se tam nemůže vyskytovat v pevné formě, vzhledem k přítomnosti kyseliny uhličité je rozpuštěný ve vodě. Jakmile živočichové pod kompenzační hladinou sežerou maso obětí, tak se obnažené kosti rozpustí,“ říká expert proslulý svou prací v oblasti podmořské archeologie a zkoumání lodních vraků.

Odborníci připouštějí, že v uzavřených částech lodi, jako je strojovna, kam se nemusela dostat čerstvá voda bohatá na kyslík, na kterou jsou mrchožrouti odkázáni, mohou být ještě nějaké ostatky zachovány. Skoro 112 let po potopení lodi se však myšlenka, že bychom mohli najít rozpoznatelné ostatky, zdá být stále méně pravděpodobná, píše IFL.