Letos uplynulo už 80 let od chvíle, kdy britské bombardéry potopily německou loď V-1302 John Mahn. Nedávný výzkum vraku tohoto plavidla, které leží na dně Severního moře u pobřeží Belgie v hloubce 35 metrů, přitom ukázal, že z něj dodnes unikají nebezpečné chemikálie.

Toxický vrak

John Mahn byla původně rybářská loď spuštěná na vodu v roce 1927. Ve druhé světové válce ji však zrekvírovala Kriegsmarine, námořní odnož Wehrmachtu, a předělala ji na hlídkovou loď s označením V-1302.

Během operace Zerberus v roce 1942, kdy sloužilo jako součást konvoje doprovázejícího těžký křižník Prinz Eugen a bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau, bylo však plavidlo potopeno při náletu Britského královského letectva.

Jeho stav letos zkoumali vědci z Flanderského námořního institutu v Belgii. A studie zveřejněná v časopise Frontiers in Marine Science, ve které experti shrnují své poznatky, může být pro leckoho překvapivá. Píše se v ní, že z trupu plavidla i po dlouhých osmi desetiletích unikají například polycyklické aromatické uhlovodíky, ale i těžké kovy.

„Těžké kovy, které jsme zaznamenali, mohou pocházet z různých zdrojů. Zdrojem kovových iontů může být jak samotná kovová konstrukce vraku, tak i palivo (uhlí), barviva nebo maziva. Aromatické uhlovodíky pocházejí z fosilních paliv i munice,“ cituje žurnál Live Science vedoucího výzkumu Maartena De Rijckeho.

Všechny toxické látky jsou po 80 letech v mořské vodě pod úrovní toxicity, která je člověku nebezpečná. Hladina únosné toxicity pro mořské organismy je však nižší a podle vědců mohou uvolňující se látky nepříznivě ovlivňovat mikrobiologii a geochemii mořského dna v okolí vraku.

Poznatky ze studie je přitom možné vztáhnout i na další obdobné vraky. V-1302, která leží v běžných hydrologických podmínkách daleko od lodních linek a v přístupné hloubce, byla k studiu vybrána jako modelový případ.

Autoři studie upozorňují, že tisíce dalších válečných vraků mohou ohrožovat mořský život podobným způsobem.

Život si cestu najde

Je nicméně pozoruhodné, že vraky těchto lodí mohou sloužit jako umělý útes pro některé mořské živočichy – tak jako V-1302.  Analýza ukázala, že vrak má vysokou úroveň biologické rozmanitosti – nacházejí se na něm ryby, krabi a další korýši, měkkýši, mořské sasanky a mořské rostliny. Zdá se tedy, že se na rizikové látky adaptovaly.

Některým mikroorganismům vrak paradoxně prospívá. Vědci pozorovali zvýšený výskyt bakterií rozkládajících polycyklické aromatické uhlovodíky. To naznačuje, že některé bakterie těží z dostupnosti této chemikálie, která jim slouží jako potrava.

Roztrhané oplechování vraku lodi V 1302 John Mahn porostlé vodní flórou. | zdroj: Profimedia

„Munice a palivo nalezené na tomto vraku se běžně používaly na všech lodích Kriegsmarine. Za prozkoumání by proto stál těžší torpédoborec nebo křižník se stejnou municí ve větším množství. Naše výsledky ukazují, že muniční schránky mohou být proděravělé korozí,“ upozorňuje De Rijcke.

Doug Helton z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru podotýká, že vyhodnocení rizik z vraku lodi může být nákladné, avšak ne tolik, jako řešení nekontrolovaného úniku chemikálií. Expert ve Science Alert nicméně upozorňuje, že bychom k vrakům měli přistupovat s pietou.

„Mnohé z vraků jsou pokládány za válečné hroby a památky, ke kterým bychom se měli chovat opatrně. Některé z nich bychom proto měli raději nechat na pokoji,“ vysvětluje Helton.