Bylo-nebylo v době ledové na území dnešní Sibiře. Kmen pravěkých lidí opékal po úspěšném lovu mamuta. V tom se přiblížila k ohništi smečka vlků. Vrhla se na odhozené kosti se zbytky masa ležící opodál a ohlodávala je.

Lidé, vystrašení očima svítícíma ve tmě, popadli kyje a chtěli šelmy zahnat. Jenže si všimli, že vlci nemají v úmyslu na ně útočit. Vrátili se tedy k ohni a nechali je být.

Za několik dnů vlci přišli znovu. Tentokrát lidé vyhladovělým šelmám sami hodili několik kusů masa…

Ochočili se sami

Tak se dá zjednodušeně a ve zkratce vyprávět začátek příběhu domestikace vlků vycházející ze studie britských, francouzských a amerických archeologů, kteří zkoumali pozůstatky prehistorických osídlení Sibiře. Badatelé dospěli k závěru, že lidé si neochočili vlky záměrně.

Naopak, vlci se ochočili sami, když se pro nedostatek potravy pohybovali v blízkosti lidských obydlí a odháněli od ukořistěných zbytků další predátory. Na lidi přitom neútočili, protože poznali, že jejich přítomnost je pro ně prospěšná.

Archeologové, kteří zveřejnili svou studii o domestikaci vlků v odborném magazínu PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences), dospěli k závěru, že pes doprovází člověka jako domácí zvíře nejspíš už 23 000 let a jako první vlky patrně domestikovaly pravěké kmeny na Sibiři za poslední doby ledové.

Spojenectví lidí a vlků tehdy napomohly změny klimatu. Podle hypotézy vědců byla za poslední doby ledové Sibiř zprvu jedním z míst, kde bylo klima příznivější a kde dokázala díky dostatku potravy přežívat býložravá zvířata jako koně či mamuti. To tam přitahovalo lidi, kteří tato zvířata lovili, i šelmy.

Před zhruba 23 000 lety ale teploty klesly natolik, že se zmenšila až téměř vymizela populace zvířat jako byli bizoni, jeleni či pižmoni. Tím vlci postupně přicházeli o svou přirozenou kořist a kvůli hledání jídla se začali častěji pohybovat v blízkosti míst, kde žili lidé. Nacházeli tam zbytky jídla, což dokazují archeologické nálezy v podobě kostí ohlodaných vlčími zuby.

Se člověkem se žilo snáz

„Domestikace vlka na Sibiři odpovídá na mnoho otázek, které jsme o vzniku pouta mezi psy a lidmi měli," citoval web stanice BBC vedoucí výzkumného týmu, britskou archeoložku Angelu Perriovou.

Podle ní postupně vznikly populace vlků, které se kvůli zjevným výhodám naučily sledovat člověka. Ty se postupně začaly od vlků geneticky odlišovat. Po několika desítkách generací už se sibiřští šedí vlci, kteří se k lidem připojili, dali odlišit od svých předků díky změnám DNA.

Vlci získávali nové schopnosti a jiné zase ztráceli. A tak postupně přestali sami lovit, hlídali lidská obydlí, zaháněli od nich predátory, pomáhali lidem při lovu a spoléhali se na potravu, kterou jim člověk dal.

Vědci se domnívají, že lidé v domestikaci vlků nesehráli aktivní roli. V podstatě vlky jen přijali.

Vědomé využívání a cvičení psů podle výzkumů začalo být ale obvyklé až ve 13. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy se už lidé při migraci z místa na místo přesouvali společně se psy.

Hroby psů jsou staré nejméně 8000 let

„Historie lidí a psů se pak úzce proplétá. Evoluce psů postupovala souběžně s dějinami lidí, což je jasně dokázáno po celém světě,“ poznamenal jeden ze spoluautorů studie, Gregor Larson z Oxfordské univerzity.

„Psi byli považováni za cenné členy společnosti a zacházelo se s nimi téměř jako s lidmi," upozornila zase Perriová. Takové nahlížení na psy dokazují například jejich hroby, často i s obětinami pro posmrtný život. Kolem roku 6000 před naším letopočtem jsou doloženy v Německu, Skandinávii, Americe i v Japonsku.