Světem se valí jedna vlna koronaviru za druhou. Je to jako jízda na horské dráze, počty infekcí stoupají a zase padají. Kdy to skončí a kdy se vrátíme k běžnému životu?

Na to, co bude po omikronu, se časopis Live Science ptal vědců, kteří virus SARS-CoV-2 sledují a studují od jeho nástupu. Z jejich odpovědí je patrný optimismus, ale i varování.

Virus je nevyzpytatelný...

Rozsah koronavirové infekce po celém světě a schopnost viru SARS-CoV-2 mutovat naznačují, že se objeví další varianty, usuzuje v Live Science Karen Mossmanová, profesorka molekulární medicíny na McMasterově Univerzitě v Ontariu. Ne všechny však musí být pro populaci horší, a ne všechny se prosadí.

„Během posledních dvou let pandemie koronaviru jsme poznali, že jen některé varianty jsou dostatečně konkurenceschopné, aby převzaly vládu,“ upozorňuje Mossmanová a pokračuje: „Budoucí varianty viru mohou získat konkurenční výhodu několika cestami. Teoreticky by jedna z těchto trajektorií mohla vést ke vzniku viru, který je ještě přenosnější než omikron a současně způsobuje méně závažná onemocnění.“

Takový scénář vidíme už u omikronu, který se lépe replikuje v horních dýchacích cestách a hůř v plicích. Proto se snadno šíří kýcháním a kašlem, do organismu ale tolik neproniká a nepáchá v něm tak takové škody jako delta.

Nemáme však žádnou záruku, že se koronavirus skutečně vyvine tak, aby byl nakonec méně závažný. Nestalo se to třeba v případě HIV nebo eboly. Ani neštovice do svého vymýcení nevykazovaly v průběhu let znaky menší závažnosti.

Také rovnice „vyšší nakažlivost = nižší závažnost“ neplatí ve všech případech. Neexistuje garance, že další varianta udělá stejný kompromis mezi nakažlivostí a závažností jako omikron, varuje Kartik Chandran, virolog a mikrobiolog z Kolumbijské univerzity v New Yorku.

„Sbírka mutací, které poskytují selektivní výhodu, může vyvolat i závažnější onemocnění,“ upozorňuje profesor Chandran a ukazuje na deltu. Tato varianta koronaviru se šířila snadněji než všechny předchozí, a přitom zdvojnásobovala riziko hospitalizace pro neočkované ve srovnání s variantou alfa.

„Když se viry replikují, zachycují mutace a ty se vzájemně ovlivňují. Mohou proto nabývat nečekané rysy,“ zdůrazňuje Chandran.

A co kdyby se umutoval?

Tento expert však upozorňuje, že pro viry existují fyzické a genetické zákonitosti, které určují strop toho, nakolik se virus může vyvíjet, do jaké míry může mutovat. Nemůže se stát „nekonečně infekčním“.

„Virus je vlastně mikroskopická schránka plná genetického materiálu a tato schránka musí být dostatečně pevná, aby udržela genetický materiál v bezpečí. Aby však vir hostitelské buňky infikoval, musí se jeho schránka otevřít, jinak by genetický materiál viru nemohl uniknout. Příliš stabilní virus se nemůže otevřít a infikovat buňky, příliš nestabilní virus zase nepřežije poté, co ho člověk vykašle nebo vykýchne,“ vysvětluje Chandran.

Na genetické úrovni může virus hromadit mutace jen té určité míry, dokud nezačne selhávat. Viry se vlastně mohou umutovat k smrti.

Virus SARS-CoV-2 má však pořád prostor pro svůj genetický vývoj. Ze studie publikované nedávno v odborném časopisu Science vyplývá, že může vytvořit velký počet únikových mutací, které se dokážou vyhýbat protilátkám, a přitom si zachovají schopnost vstupovat do lidských buněk.

„Velká přizpůsobivost ve struktuře, kterou jsme viděli u hrotového proteinu SARS-CoV-2, naznačuje, že omikronem nejspíš příběh tohoto viru neskončí,“ cituje magazín The Harvard Gazette hlavního autora studie, mikrobiologa Jonathana Abrahama.

Abraham, profesor Harvardovy univerzity, pokládá další vývoj viru za obtížně předvídatelný. Upozorňuje, že další „varianta zájmu“ (Variant of Concern), jak označuje rizikové varianty Světová zdravotnická organizace, nemusí pocházet z omikronové linie. Samotný omikron se vyvinul z jiné větve koronaviru než donedávna převládající delta.

„Další varianta může mít podobný příběh původu a může nás překvapit,“ varuje Abraham.

Zvítězí evoluce

Profesorka Mossmanová věří, že nakonec zvítězí evoluce. Vychází z předpokladu, že hlavním cílem virů je množit se a šířit na nové hostitele.

„Nejúspěšnější varianty virů to dělají rychle, aniž by způsobovaly příznaky, protože infikovaný hostitel se může snadno pohybovat a přenést virus na další hostitele. Pro virus není výhodné zabít svého hostitele dřív, než se může rozšířit,“ vysvětluje Mossmanová a dodává: „Kromě toho přibývá lidí, kteří se s covidem potkali i těch, kteří byli očkováni. V populaci roste úroveň imunity, a to i proti variantám, které ještě nevznikly.“ 

Ačkoli protilátky po očkování nebo nemoci v krvi rychle mizí, bílé krvinky, které jsou základem buněčné imunity, si virus pamatují a dokážou předejít alespoň vážnému průběhu covidu.

„Jak se úroveň imunity dál bude zvyšovat, závažnost viru se sníží a pandemie se stane endemickou,“ předpovídá profesorka.

Virus nemizí, ale připojí se ke čtyřem známým koronavirům, které kolují v lidské populaci. Vědci tuto čtveřici řadí mezi endemické viry, které se tu a tam objeví a vyvolají infekci, většinou ale jen v podobě krátkodobých nachlazení, naprosto výjimečně dokážou vyvolat těžkou nemoc.

Kdy ale taková situace nastane? Na to vědci jednoznačnou odpověď nedávají.