O deset let později se v západní Asii vynořil MERS – středovýchodní respirační syndrom – podobně nebezpečné onemocnění zapříčiněné blízce příbuzným kmenem viru. Koronoviry se zkrátka z hlediska vzniku nových lidských onemocnění vybarvily jako mimořádně riziková skupina patogenů. Co o jejich původu a šíření ale vlastně víme?

Už v souvislosti s výzkumem onemocnění SARS vyšlo najevo, že hlavními hostiteli koronavirů bývají patrně netopýři. Právě z nich "přeskočil" virus SARS na člověka, přičemž MERS to vzal krátkou oklikou přes velbloudy. V bezpečí ovšem před koronaviry nejsou ani ostatní savci – vyskytují se také u hlodavců, primátů či kopytníků, a to včetně hospodářsky významných druhů.

Právě to se ovšem stalo Achillovou patou výzkumu koronavirů. Třebaže roli netopýrů v jejich přenosu nikdo zpochybňuje, pouze 6 procent veškerých popsaných úseků koronavirové DNA pochází od těchto létajících savců. Drtivá většina byla popsána u člověka a jeho hospodářských zvířat. K diverzitě koronavirů u jejich nejčastějších hostitelů jsme tak donedávna zůstávali takřka slepí.

Právě tuto kritickou – a z dlouhodobého hlediska alarmující – mezeru se rozhodl zaplnit rozsáhlý mezinárodní tým biologů, lékařů a epidemiologů. Cílem jejich výzkumu se tedy stal rozsáhlý soubor zvířecích, zejména netopýřích koronavirů, které by jednou mohly potenciálně přeskočit na člověka.

Jejich pozornost se dále zaměřila především na chudé tropické země. Jednak proto, že jsou z hlediska výskytu netopýrů a jejich nemocí nejméně probádané, ale také z důvodu, že představují pro vypuknutí epidemie největší riziko. Výzkumníci se navíc nevěnovali pouze výskytu virů, ale také možným evolučním, ekologickým a geografickým souvislostem jejich rozšíření.

V rámci výzkumného projektu badatelé pochytali tisíce netopýrů, hlodavců a primátů z Afriky, Asie a latinské Ameriky. Cílem sběru dat se stala zejména taková místa intenzivního styku mezi divokou zvířenou a místními obyvateli – jinými slova s největším rizikem přeskoku virů na člověka. Pro srovnání výzkumníci přidali také data pocházející od místních obyvatel.

Ať už vzorky badatelé odebrali pomocí stěrů, odběrem tělních tekutin nebo přímo z tkání, izolovanou DNA virů podle podobnosti rozdělili do pracovních druhů. Tyto na základě genetické podobnosti vymezené "druhy" virů následně vědci porovnali na základě geografického rozšíření, diverzity, příbuznosti, přeskoků mezi různými druhy a dalších faktorů.

Mimořádně záludný protivník

Koronaviry potvrdily svou pověst mimořádně záludných protivníků. Hned na začátku se podařilo nezávisle potvrdit, že drtivou většinu jejich kmenů opravdu hostí netopýři. Nakaženo koronaviry bylo takřka 9 procent netopýřích jedinců, zatímco mezi ostatními savčími skupinami jejich rozšíření dosahovalo sotva 0,2 procenta. Netopýry tak můžeme bez váhání označit za hlavní hostitele koronavirů a nejdůležitější zdroj jejich "přeskoků" na ostatní druhy.

Právě k přeskokům mezi hostiteli jsou také koronaviry mimořádně náchylné. Prakticky všechny skupiny koronavirů vyskytující se u různých savčích skupin mají blízké netopýří příbuzné. V Africe a Asii výsledky studie nasvědčují hlavně přeskokům nepříbuznými hostiteli, v latinské Americe zejména v rámci jednoho rodu hostitele.

Diverzita koronavirů úzce souvisela s diverzitou netopýrů v dané geografické oblasti. A to i přes relativně malé množství odchycených netopýrů některých čeledí. Pokud by se podařilo vědcům prostudovat několik stovek jedinců od každého netopýřího druhu, odhadli, že by v průměru mohl každý z nich hostit tři druhy koronavirů. Celkově by se tak mohlo u netopýrů vyskytovat až 3200 různých „druhů“ těchto virů! Neměli bychom však podléhat představě, že drastické zásahy do netopýřích populací mohou riziko koronavirů pro lidskou populaci či hospodářství snížit. Podobné pokusy zatím vždy vedly k pravému opaku.

Přinejmenším v Africe a Asii vykazovali vyšší výskyt koronavirů jedinci odchycení krátce před dosažením pohlavní dospělosti a také zástupci studovaní v suchém období. Co je ovšem nejpodstatnější, větší zastoupení koronavirů měli na všech studovaných kontinentech jedinci z prostředí, kde často přicházeli do styku s lidmi.

Ať už je vysvětlení jakékoli, riziko přenosu koronavirů z netopýrů na lidi je opravdu nezanedbatelné – a to zejména v Africe a Asii, kde prokazatelně dochází k přeskokům mezi nepříbuznými druhy hostitelů. Ať už se nám to líbí, nebo ne, koronaviry představují minulou, současnou i budoucí hrozbu pro lidské zdraví a pokud chceme zabránit dalším smrtícím pandemiím, musíme poznat i jejich ekologii a primární hostitele.