Nepochybně se vám přihodilo, že jste si nemohli vzpomenout na něco, co jste si ještě nedávno lehce vybavovali. Mohlo vás to i rozhodit, protože jste to považovali za důležitou věc. A někdy vás zapomnětlivost mohla i vyděsit, protože jste začali pochybovat, zda je s vaším mozkem vše v pořádku.

Nejspíš jste se ale nemuseli znepokojovat, protože to nebyla chyba či neschopnost vašeho mozku, upozorňují vědci. Vaše hromádka nervových a gliových buněk mohla pouze uplatnit užitečnou dovednost.

Naznačuje to nová studie neurovědců z Trinity College v Dublinu publikovaná v prestižním vědeckém magazínu Cell. Výzkumníci v ní dospěli k závěru, že v měnícím se světě, ve kterém žijeme nejen my lidé, ale i další živočichové a organismy, může být zapomínání užitečné. Jednoduše tím, že nám umožňuje lépe vstřebávat nové poznatky a vnímat novou realitu, což nás může vést k pružnějšímu chování i lepšímu rozhodování.

Dá se to vyjádřit i tak, že zapomínat je vlastně určitá forma učení.

Vzpomínky nezmizí, pouze se nám schovají

Ve studii neurologové ověřovali teorii, kterou vyslovili před rokem. Podle ní nemusí být zapomínání chybou, ale funkční vlastností mozku, která mu umožňuje dynamicky komunikovat s dynamickým prostředím.

Vědci upozorňují, že pokud jsme vzpomínky získali za okolností, které nejsou důležité pro současné prostředí, jejich zapomenutí může pro nás být pozitivní změnou.

A jak vzpomínání a zapomínání funguje? Hlavní autor studie, doktor Tomás Ryan, to na webu Trinity College vysvětluje takto:

„Vzpomínky jsou ukládány ve skupině neuronů (nervových buněk), které označujeme jako engramy. Pokud si něco vybavíme, nastává reaktivace těchto neuronů. Pokud se nám tyto neurony nepodaří reaktivovat, potom zapomínáme.“

Takže vzpomínky zmizí, vypaří se? „Nové studie ukazují, že vzpomínky máme pořád zapsány v hlavě, ale pokud mozek nemůže aktivovat konkrétní neurony, nemůžeme si je vybavit,“ upozorňuje doktor Ryan.

Ryanův tým v nové studii zkoumal formu zapomínání nazývanou retroaktivní interference, kdy jsme v krátkém časovém období zaznamenali různé zážitky, které vedly k tomu, že jsme si nedokázali vybavit nedávno vytvořené vzpomínky.

Jak zapomíná hlodavec

Vědci připravili experiment, v němž měly laboratorní myši za úkol zařadit určitý předmět do určitých souvislostí nebo si ho spojit s jistou místností. Potom měly reagovat, pokud se předmět v původní souvislosti nebo místnosti nenacházel.

A výsledek? Hlodavci měli sklony k tomu, aby souvislosti zapomínali, pokud nový zážitek přímo konkuroval první vzpomínce.

Aby mohli studovat důsledky této formy zapomínání na samotnou paměť, neurovědci geneticky označili v mozku myší engramy, tedy paměťové stopy, a sledovali aktivaci i fungování engramů poté, co nastalo zapomínání.

Pomocí optogenetiky, což je biologická technika, při které se světlem řídí buňky v tkáni, vědci zjistili, že v engramech se obnovily ztracené vzpomínky. Navíc, když myši nabyly nové zážitky, které souvisely se zapomenutými vzpomínkami, mohly být ztracené engramy přirozeně objeveny. 

Hledání paměťových stop

„Nepřetržitý tok změn prostředí vede ke kódování engramů, které spolu soupeří o své místo ve struktuře mozku. Naše poznatky o tomto procesu podporují myšlenku, že konkurence mezi engramy ovlivňuje vzpomínání a že zapomenutá paměťová stopa může být oživena přirozenými i umělými podněty, stejně jako aktualizována novými informacemi,“ říká Livia Autore, vědecká pracovnice Irské rady pro výzkum, která se podílela na výzkumu v Ryanově laboratoři.

„To znamená, že zatímco některé vzpomínky mohou přetrvávat bez přerušení, jiné jsou vystaveny konkurenci nových informací. Tyto konkurencí vytěsněné vzpomínky však mohou být stále reaktivovány okolními podněty, nebo novými zážitky, které vedou k jejich aktualizaci,“ vysvětluje vědkyně.

Protože nyní víme, že „přirozené zapomínání“ je za určitých okolností vratné, může mít naše studie významné důsledky pro poznání a léčbu některých poruch, například Alzheimerovy choroby, u které by mohlo být každodenní zapomínání aktivováno onemocněním mozku, upozorňují neurovědci ve studii.