Nepříjemnost, která se dnes týká pár oblastí v Africe, dříve mohla ohrožovat celé kontinenty. V období pleistocénu před zhruba 2,5 miliony až 12 tisíci let totiž obývali Zemi jedni z největších býložravců – kromě známých mamutů a mastodontů také obří lenochodi či velbloudi, o mnoha druzích slonů, turů a nosorožců nemluvě. Na jednom místě si často konkurovalo hned několik druhů těchto obrů a dokonce i jejich populační hustoty často převyšovaly dnešní slony. Co ochránilo tehdejší savany a stepi před úplným zničením?

Obvykle se předpokládá, že savci s váhou nad 800 kg jsou díky své velikosti téměř dokonale chránění před predátory. Ti si na ně často ani netroufnou, a když už se k tomu odhodlají, lov většinou skončí neúspěchem. Velikost populací obrovských býložravců by tak měla být regulována jen zdola – množstvím dostupných zdrojů, zejména rostlinné potravy. Tomu ovšem příliš nenasvědčují dobře zdokumentované případy jejich přemnožení.

Podobné odhady však vycházejí jen z pozorování dnešních ekosystémů, ve kterých velkých predátorů s hmotností nad 100 kg nalezneme jen pár – v podstatě jen lvy a tygry, jejichž areály se navíc nepřekrývají. Před desetitisíci až miliony let však byla situace diametrálně odlišná. Savanami se prohánělo čtyři až pět druhů takto velkých predátorů, přičemž nebylo výjimkou, že si dva až tři druhy šavlozubých koček, obřích lvů, hyen nebo medvědů konkurovaly na jednom místě. Mnoho z nich bylo navíc specializováno výhradně na lov velké kořisti. Zmínění masožravci byli také v průměru větší než jejich dnešní bratranci. Zatímco dnes se pohybuje průměrná hmotnost velkých dominantně masožravých savců mezi 53 až 63 kg, v pleistocénu dosahovala 96 až 135 kg. A to je pořádný rozdíl.

Důkladný průzkum zaměřený na srovnání současného rozšíření velkých býložravců a predátorů podle očekávání prokázal, že jsou na sebe těsně navázání. Kde nalezneme více prvních, bude se pravděpodobně vyskytovat i více druhých, přičemž tato vazba je silnější než vliv klimatu nebo celkové úrodnosti prostředí.

Nalezneme ale pro domněnku, že se i největší býložraví obři mohli stát kořistí masožravců, také nějaké přímé důkazy? Zdá se, že předpoklady odvozené z pozorování africké divočiny budeme muset přehodnotit. I dnes jsou větší smečky lvů schopné ulovit mladého slona či nosorožce. Populace lvů i průměrná velikost jejich smečky se přitom vlivem člověka za posledních několik desítek let drasticky snížily. Zatímco dnes se pohybuje okolo devíti jedinců, ještě v devatenáctém století nebylo výjimkou narazit na smečky čítající okolo šestatřiceti lvů!

Když výzkumníci srovnali velikost dnešních velkých dravců a kořisti, kterou jsou schopní sami či ve smečce ulovit, s velikostí jejich pleistocenních příbuzných, tak se ukázalo, že před nimi nebyli v bezpečí ani největší býložraví giganti. Přinejmenším mladí jedinci se pohybovali v optimálním rozmezí pro kořist těchto dravců a v nouzi nebo ve smečce si dravci téměř jistě troufli i na dospělce. Tomuto závěru nasvědčuje také převaha kostí mladých jedinců obřích býložravců na některých shromaždištích, která navíc vylučuje možnost, že obří dravci byli jen mrchožrouty.

Častější ovšem byly také střety nad potravou. Ulovenou kořist pravěcí dravci využili do posledního zbytku. Tomu nasvědčují častější a závažnější poškození jejich chrupu způsobené ohlodáváním kostí. Systém mohl být tak delikátní, že jej klimatické změny či vstup člověka lehce vyvedly z rovnováhy. Většina velkých býložravců vymřela a obrovští savčí predátoři je následovali.

Zdroj: B Van Valkenburgh, MW Hayward, WJ Ripple, C Meloro & VL Roth (2015): The impact of large terrestrial carnivores on Pleistocene ecosystems. Proceedings of the National Academy of Sciences, Early Edition.