Za celou historii lidstva - alespoň, co prokazatelně víme - nedošlo na žádné všeobecně uznávané setkání či kontakt člověka s mimozemskou civilizací. Nehledě na konspirace, nehledě na pochybnosti, všeobecný součet známých mimozemských ras zůstává stále na hodnotě: nula. Vzhledem k počtu exoplanet a mechanismům života na Zemi je samozřejmě nepravděpodobné, že by vesmír byl (nás nepočítaje) života prostý. Ale momentálně, budeme-li se řídit jenom prokázanými fakty k roku 2019, celý zbytek universa krom Země může klidně být hřbitovem.

Tento paradox, že vzdor mnohamiliardovému stáří a obrovským vesmírným vzdálenostem stále nevidíme nějakou jinou civilizaci, je obvykle nazýván Fermiho paradoxem. A protože ani posledním půlstoletí (intenzivní, kosmickými observatořemi a novými pozorovacími metodami podpořené) astronomie nepřineslo žádný neprůstřelný důkaz, spekulace nad vysvětlením Fermiho paradoxu jsou stále zamotanější a děsivější. Nejde přitom zrovna o objektivní vědu - série mnoha různých hypotéz je totiž přímo definována absencí důkazu. Různé konkurenční hypotézy jsou tak blíže někdejší filozofii, která říkala mnohdy více o subjektivním světonázoru toho či onoho autora.

Nejnověji mediálně vděčné téma mimozemských civilizací rozčeřil na konferenci v Paříži právě Douglas Vakoch - který je "shodou okolností" prezidentem METI International, tedy organizace pojmenované po ideji posílání zpráv potenciálním jiným civilizacím (METI = Messaging Extraterrestrial Intelligence). Vakoch se nechal slyšet, že absence odezvy na naše signály by mohla znamenat, že nás hypotetické mimozemské civilizace snad udržují v jakési cílené izolaci.

Tato idea nese název "hypotéza zoo", což nejspíše nejlépe popisuje její meritum. Podobně jako základní směrnice ve Star Treku předpokládá, že vyspělé galaktické civilizace udržují méně vyspělé světy - včetně Země - v nevědomosti ohledně dění ve zbytku vesmíru. Pokud ale "nižší" civilizace dosáhne určité úrovně, argumentuje Vakoch, "vyšší" společenství ji musí přijmou mezi sebe. Právě METI, tedy jakési zvolání "víme, že jste tam", je podle Vakocha možným způsobem, jak se ze zoo dostat.

Star Trek vs. Lovecraft

Netřeba asi zmiňovat, že zoo hypotéza operuje s celou řadou předpokladů, které jsou značně nejisté, a dost možná i poněkud naivní. Dokonce i Seth Shostak, slavný proponent SETI Insitutu, jenž naslouchá možným mimozemským signálům z kosmu, se tak k Vakochově názoru postavil spíše pochybovačně.

Shostak neopomněl zmínit, že zoo hypotéza je značně antropocentrická - tedy že předpokládá, že lidstvo je natolik významné, že si s jeho ochranou musejí extrémně vyspělé civilizace vůbec dávat práci. Je také otázkou, jak by "ochrana" Země před nežádoucími signály z kosmu vypadala. V součtu je tak Shostak k myšlence spíše skeptický - zároveň však i on stojí na straně myšlenky, že ve vesmíru na nás čekají spíše pozitivně naladění mimozemští kolegové.

Ani to však není rozhodně zaručené - rok nazpět se objevila jiná spekulativní práce, která vycházela přesně z opačného ranku. Alexandr Berezin z ruského institutu MIET tehdy popsal, že extrémně vyspělá civilizace by - soudě dle zkušeností z pozemské historie i biologie - musela být i extrémně agresivní. Jinak by ji zřejmě zničila jiná extrémně agresivní konkurence (a vlastně přebrala její roli). Ufoun ufounovi vlkem. V případě kontaktu bychom se tak měli připravit jedině na vlastní anihilaci. Proti podobně vyspělé civilizaci bychom neměli šanci.

Chtělo by se kousavě říct, že také tentokrát podobné "jestřábí" vidění světa více říká o mluvčím než o mimozemšťanech. Něco podobného však zastával také Stephen Hawking. Podle něj se cíleným vysílám signálů a dalším upozorňováním na sebe vystavujeme civilizačnímu riziku. Hawking, ale třeba i čínský spisovatel Liou Cch’-sin ve své knize Problém tří těles, popisuje vesmír jako temný les plný predátorů. Bez univerzálního jazyka je skoro nemožné chápat vzájemné intence, ani přislíbit mír. Jistě tak pro každou rozumnou bytost bude chovat se naopak jako dravec - anihilovat preventivně jakoukoliv konkurenci, která se objeví.

Střet obou názorů není jenom podobným rozdílem, jaký odlišuje Star Trek od románů H. P. Lovecrafta. Hypotéza temného lesa jde paradoxně přesně proti Vakochově požadavku na kontaktování mimozemských přátel v zoo hypotéze. Názorový střet se navíc otáčí kolem potenciální budoucnosti a přežití naší vlastní civilizace! Fundamentální rozpor mezi oběma tezemi tak nejlépe demonstruje, v jakém stavu se podobná mentální cvičení momentálně nacházejí.

Nakonec je tu totiž ještě jedna, chce se říct occamovsky jednodušší možnost, jak absenci mimozemských kontaktů vysvětlit - jsme možná prostě sami. Alespoň v našem nejbližším časoprostorovém okolí.

Co když jsme prostě sami?

Není to tak šílená idea. Z toho, jak si dnes představujeme evoluci vesmíru, je například prakticky jisté, že řada chemických prvků nezbytných pro (nám známý) život vznikla až relativně pozdě po Velkém třesku. Obrovské supernovy byly naopak donedávna relativně častým úkazem - který mohl uhasit mnoho zárodečných mimozemských polévek ještě v kolébce. A kde nic neuhasil, evoluce inteligence dost možná také chtěla čas. Není zkrátka nepředstavitelné, že jsme první - nebo jednou z prvních - inteligentních civilizací, které ve vesmíru vznikly.

Je to samozřejmě také jenom další druh hádání - momentálně má však zhruba stejnou pravdivost jako jiná vysvětlení Fermiho paradoxu. Pokud ale snad my jednou budeme onou první civilizací pro ostatní "později narozené", budeme si také moct vybrat, zdali budeme vesmírem kráčet ve Vakochově vychovatelském duchu, anebo spíše Berezinově jestřábím pochodu.

Dnešní teoretická debata kolem Fermiho paradoxu tak jednou může být nahlížena jako jakési sebenaplňující se proroctví naší vlastní budoucnosti.