Když chtějí biologové zjistit pozici nějakého druhu na pomyslném stromu života, mohou se podívat na jeho genom a porovnat jej s příslušnými úseky genetické informace u příbuzných evolučních linií. Stejnou metodu lze nasadit i pro sledování příbuzenských vztahů různých populací v rámci druhu, celou situaci v takovém případě ale trochu komplikuje vzájemné křížení nepříbuzných jedinců. Vědci se proto mohou zaměřit raději na ty úseky genetické informace, které se dědí jen po matce, nebo výhradně po otci.

Nejznámější z těchto zdrojů představuje mitochondriální DNA. Mitochondrie, "buněčná elektrárna", která byla před vznikem moderních buněk samostatnou bakterií, totiž nese zbytek vlastní genetické informace. Zároveň se u všech savců dědí výhradně po matce. Umožňuje tudíž zrekonstruovat mateřskou linii předků daného organismu až kamsi do vzdálené minulosti.

Otcovskou obdobou dědičnosti mitochondriální DNA je způsob, jakým se předává informace "zapsaná" na pohlavním chromozomu Y. Ten se u savců dědí výhradně z otce na syna (samci se mohou chlubit pohlavními chromozomy X a Y, zatímco samice mají dva pohlavní chromozomy X) a třebaže je na něm zpravidla "zapsáno" jen málo využitelné informace, teoreticky umožňuje dobře zrekonstruovat otcovskou linii předků studovaného jedince.

Několik novověkých předků

Právě toho se rozhodli využít výzkumníci z Evropy a USA k nahlédnutí do historie moderních koňských plemen. Už dlouho tušili, že informace na Y chromozomu moderních koní se silně podobá mezi nejrůznějšími plemeny i z velmi odlehlých oblastí. To by teoreticky šlo vysvětlit malou náchylností tohoto chromozomu k mutacím.

Tuto možnost ovšem vyvrací fakt, že se zápis na Y chromozomu koně Převalského, jediného žijícího divokého předka moderních koní, od zápisu ve stejné oblasti genomu ochočených koní silně liší. Navíc se podařilo dokázat, že daleko různorodější byli v tomto ohledu i starověcí koně. Očividně se muselo stát něco velmi zvláštního při jejich šlechtění v relativně nedávné minulosti.

To něco jsou s největší pravděpodobností šlechtitelské postupy. Výzkumníkům se totiž navzdory různým technickým potížím podařilo dokázat, že takřka všechny Y chromozomy moderních hřebců se odvozují od několika málo orientálních jedinců žijících na přelomu středověku a novověku.

Jediní koně, kteří ve svém genomu tuto stopu nenesou, jsou shetlandští poníci, fjordský kůň a islandský kůň. Ti se z pomyslného stromu moderních hřebců také odvětvili jako první. Zbývající plemena se z hlediska chromozomu Y dělí na čtyři větve, přičemž všechny nesou silný vliv orientálních, zejména tureckých, hřebců. Závodní plemena později byla ovlivněna hlavně anglickým plnokrevníkem, zatímco pracovní a barokní plemena nesou stopy po arabských hřebcích.

Cesta do minulosti koní

S tím se shodují i historické záznamy. V šestnáctém století začalo být po celé evropě populární přikřižování staroitalských a starošpanělských hřebců, stejně jako příbuzenské křížení a udržování čistých linií. V osmnáctém století potom nastala móda orientálních koní a do stávajících linií začali být přikřižováni arabští plnokrevníci nebo hřebci darovaní tureckým sultánem. V devatenáctém a dvacátém století potom celý svět převálcovala móda anglických plnokrevníků. Jejich linie přitom nese Y chromozomy výhradně od turkických koní.

Genetická data umísťují společného předka všech plemen s výjimkou třech raných "severských" linií zhruba 650 let do minulosti. Společný předek všech analyzovaných moderních koní by podle nich spadal někam do raného středověku a společný předek moderních koní a koně Převalského zhruba 20 000 let do minulosti. Rozmezí spolehlivosti jsou ale kvůli zvláštním způsobům šlechtění a křížení moderních koní poměrně široká, takže nelze vyloučit ani daleko pozdější data.

Výzkum Y chromozomu moderních hřebců tedy odhalil zejména taje jejich šlechtění v posledních staletích. Pokud bychom chtěli nahlédnout hlouběji do historie, třeba až k prvotnímu ochočení koní, bude třeba vzít v potaz i řadu asijských, málo rozšířených, ale dlouho izolovaných a starobylé znaky nesoucích plemen. O to se ale může pokusit až další studie.