Malá Asie je historickým mostem mezi Evropou a Asií, ale krom tohoto geopolitického postavení jde také o významný hraniční bod kontinentálních desek. Jihovýchodní cíp dnešního Turecka leží na hranici Euroasijské desky a Arabské desky, přes Středozemní moře na jih se pak rozkládá Africká deska. Právě kvůli tomu je Turecko místem často sužovaným zemětřeseními. To ale z regionu činí také potenciální místo užitečného seizmického výzkumu.

Turecké Národní centrum seizmických pohybů DOHAD ve spolupráci s kalifornskou nadací GeoCosmo napojenou na NASA nyní přišlo s první instalací, která toho má využít. Od minulého týdne stojí v Istanbulu a dle jejích autorů jde o první stanici svého druhu.

Jejím cílem je na základě seizmických měření předpovídat pravděpodobnost výskytu zemětřesení na dva až tři měsíce dopředu. Ačkoliv dřívější metody predikce povětšinou selhaly, GeoCosmo zkouší trochu novátorský přístup – nadace například plánuje využít sběr dat z mobilních telefonů, které běžně obsahují nástroj na bázi magnetometru. 

S dostatečně velkým počtem připojených zařízení by bylo možné měřit na velkém území proměny magnetického pole, což by napovídalo o změnách pod zemským povrchem. V čele instituce stojí celosvětově uznávaný francouzsko-turecký seizmolog Ronald Karel.

Bude nejnovější detekce úspěšná? Ačkoliv máme velmi dobré teorie o tom, co se ukrývá pod našima nohama (například víme, že zemské jádro je roztavené), v praxi tamější projevy nevidíme. Bez dokonalého zmapování různých hornin v planetární kůře, různých proudů magmatu a jejich vzájemného působení, není jednoduše možné předpovídat, kde bude tlak zemského jádra uvolněn, stejně jednoduše, jako předpovídáme počasí.

Proč neumíme předpovídat zemětřesení?

Nové pozorovací metody, například extrémně přesná měření magnetického pole (to je generováno právě jádrem) či další budoucí měřící metody, nám časem slibují v celé nahotě odhalit i mapu zemského nitra. Než na to však dojde, mohou uplynout staletí. Věda má zkrátka na něco podobného možné nástroje teprve v plenkách, potažmo o nich jenom spekuluje.

Ještě před padesáti lety byli vědci podstatně optimističtější. Technicky vzato není na zemětřeseních nic moc komplikovaného – statisticky víme, že drtivá většina z nich má projev v místech střetů kontinentálních desek. Ty jsme se už dávno naučili zmapovat. Měli bychom tedy být s to predikovat zemětřesení na základě dřívějších projevů. Problém je ale v tom, že prakticky žádné z metod navržených v 70. letech následně neobstály.

Projevy zemského jádra jsou (až do zemětřesení samotného) tak slabé a naše znalosti přesného uspořádání útrob Země tak vágní, že počet nesprávných predikcí značně převažuje několik náhodných tref do černého. V minulosti se testovalo například měření zvýšených emisí radonu, elektromagnetické anomálie dané změnami magnetosféry nebo třeba měření změn seizmického tlaku.

U většiny podobných veličin došlo na marginální úspěch v podobě hrstky úspěšných předpovědí. Zároveň ale chyběla předpověď dalších otřesů, případně testované metody přinášely množství falešně pozitivních výsledků. Dokonce ani taková tutovka jako sledování migrace zvířat z místa, ke kterému se zemětřesení blíží, nebyla dlouhodobým pozorováním potvrzena.

V součtu platí, že naše schopnost předpovídat zemětřesení je dnes s nadsázkou asi na stejné úrovni, jako kdybychom hurikány "předpovídali" měřením srážek na pobřeží. Když začnou povodně, je už na varování jaksi pozdě. A než začnou, může stejně tak jít jenom o malou přeháňku.

Dokud lépe nezmapujeme pochody uvnitř zemského jádra, nebudeme moct předpovídat zemětřesení (či sopečné erupce) na základě jejich základní mechaniky. A protože něco podobného nebudeme moct zrealizovat nejméně v nejbližším století, zbývá nám jediná další, potenciálně užitečná možnost. A to nastřádat z povrchu dostatečný vzorek statistických dat různých možných projevů půdy před zemětřesením, a teprve s odstupem z nich vybrat ten, který by snad mohl zemětřesení skutečně prozradit.

A to je zkrátka výzkum, který ze své podstaty potrvá celá desetiletí. I americko-turecká instalace a přístup ke sběru dat ve velké škále je proto v tomto ohledu jen mírným pokrokem v mezích zákona.