V hloubce několika stovek metrů se na otevřeném moři i v blízkosti kontinentálního svahu, kde dno sestupuje do kilometrových hlubin, můžeme kromě mnoha dalších pozoruhodných tvorů setkat také s chobotnicí druhu Haliphron atlanticus.

Podobně jako ostatní obyvatelé tohoto prostředí vzdoruje kvůli těžké přístupnosti detailnímu průzkumu. Třebaže se k ní tedy vztahuje několik pozoruhodných objevů – například že samice jejího druhu mohou měřit až čtyři metry a vážit takřka metrák, nebo že je osmé chapadlo samců, kteří jsou drobnější než samice, zakrnělé, odpojitelné a nadité pohlavními buňkami, takže jej samci při páření mohou odpojit a přilepit na samice – o její ekologii toho vědci dosud zjistili jen velmi málo.

Příliš neodhalil ani průzkum žaludečního obsahu jedinců, kteří byli rybáři náhodou vyloveni na hladinu. Historicky byli prozkoumáni jen dva takoví jedinci, přičemž jejich žaludky obsahovaly jen neidentifikovatelnou rosolovitou směs s drobnou příměsí korýšů.

Až pozorování tří jedinců Haliphron atlanticus z hlubokomořské dálkově ovládané ponorky v blízkosti americké Kalifornie a Havaje vrhlo na problém více světla. Chobotnice ve všech případech držely mezi chapadly nažloutlou rosolovitou hmotu, kterou se v některých případech podařilo identifikovat jako medúzu – nebo její zbytky.

Zálibu druhu Haliphron atlanticus v medúzách potvrdil i průzkum muzejních exponátů z hamburského zoologického muzea. Žaludky všech pěti zkoumaných jedinců obsahovaly zbytky těchto žahavců. V jednom nalezli výzkumníci i různonožce rodu Vibilia. Ti jsou ale známými parazity žahavců. Korýši se tak patrně stávají součástí jídelníčku hlubokomořských chobotnice jen druhotně, a to spolu se svými hostiteli.

Pomalý život v hlubinách

Pojídání medúz chobotnicemi není až takovým překvapením. Jak je ale možné, že medúzy, či alespoň jejich zbytky, mezi chapadly drželi úplně všichni pozorovaní jednici studovaného druhu? Vysvětlení, že jde o náhodu, neobstojí. Nelze vyloučit, že chobotnice medúzy po ulovení pečlivě obírají o energeticky nejcennější části – chapadla, pohlavní a trávicí orgány.

Podobná "vybíravost" sice nějaký čas zabere, ale v hlubinách, kde kvůli tmě a chladu život plyne pomaleji, to nemusí být na škodu. Navíc bylo dokázáno, že Haliphron atlanticus má oproti svým mělkovodním příbuzným nápadně zpomalený metabolismus. Jen díky tomu zřejmě dokáže vyžít i na tak chudé potravě, jako jsou rosolovité klobouky medúz.

Vyloučit zatím nelze ani možná ještě zajímavější teorii, a to, že medúzy chobotnice využívá jako "bonusovou výbavu".  Žahavá ramena medúz by se hlavonožci mohla hodit při obraně. Klobouk by navíc chobotnice mohly využívat i ke sběru potravy, podobně jako druh Argonauta argo. Jeho zástupci taktéž loví medúzy, ale v jejich kloboucích vykousávají kanálky, k nimž přikládají zoban a rosolovitého tvora využívají jako trychtýř k lovu drobné kořisti. Nebylo by to ostatně až tak šokující, neboť chobotnice vyhledávají těsné soužití se žahavci už tradičně.

Pozorování, že se hlubokomořské chobotnice mohu živit výhradně medúzami či obecně rosolovitou mořskou faunou, je důležité i z obecně ekologického hlediska. Potravní sítě v hlubokomořském prostředí byly totiž dosud popsány jen velmi povšechně.

Chobotnice jako Haliphron atlanticus mohou být konkrétním mezičlánkem, prostřednictvím kterého se dostávají živiny od početných rosolovitých žahavců až k obrům hlubin, jako jsou obří krakatice, dravé ryby, nebo vorvani. Právě jejich oblíbenou potravu totiž rozměrné chobotnice představují.