Od počátku kosmického věku už lidstvo vyslalo na Mars tři desítky sond a přistávacích modulů.

V sobotu dosedl na rudou planetu čínský rover Ču-žung. V únoru tam přistála americká pojízdná laboratoř Perseverance. A na Marsu ještě fungují další robotická zařízení – vozítko Curiosity (na planetě je od roku 2012) a stacionární sonda InSight (od roku 2018). K tomu člověk zanechal na planetě spoustu harampádí ze starších sond.

A nedostalo se na Mars ze Země náhodou ještě něco jiného? Tuto otázku si na webu britské stanice BBC v sekci Future klade Christopher Mason, profesor genomiky a biofyziky z Cornellovy univerzity ve státě New York.

„Nemohly se do vesmíru náhodně přenést stopové bakterie nebo spory, přežít cestu a najít na Marsu nový domov?“ ptá se vědec.

Kam čert nemůže, nastrčí mikroba

NASA a technici v její Laboratoři tryskového pohonu (Jet Propulsion Laboratory, JPL) mají přesné a důkladné protokoly, které mají zajistit, aby se na jejich vesmírná plavidla nedostaly žádné organismy, které by se mohly nedopatřením vydat na vesmírnou misi.

Expertízy však už zjistily, že některé odolné organismy mohou sterilizační postupy i samotnou cestu na Mars přečkat, a dokonce se ve vesmíru vyvíjet.

V laboratořích NASA staví vesmírná plavidla jako cibule – jednu vrstvu po druhé. A každou vrstvu důkladně čistí a sterilizují, aby se na misi nevydávaly pozemské bakterie, viry, plísně nebo spory.

Dosáhnout nulové biomasy je však téměř nemožné, upozorňuje profesor Mason. Mikrobi se za miliardy let své existence na Zemi dostali všude. Někteří z nich dokážou proniknout i do těch nejsterilnějších místností.

Kdysi zkoušky biologické kontaminace spoléhaly na identifikaci života ze vzorků setřených z vybavení vesmírných lodí a sond pomocí tampónových tyčinek. Metoda neměla kdovíjak vysokou účinnost.

Nová metoda vezme vzorek a získá z něj DNA. Pomocí sekvenování veškeré DNA, která je v čisté místnosti, a ne jen zkoumání té části, kterou je možné vypěstovat ze vzorku, se dá získat získat ucelenější přehled o tom, jaký druh mikrobů se v místnosti vyskytuje a zda by dokázali přežít ve vesmírném vakuu.

Jak napáchat chaos

V superčistých místnostech JPL se díky této metodě našly stopy mikrobů, kteří by mohli být při vesmírných misích problematičtí. Jsou to mikroorganismy, které mají vyšší počet genů pro opravu DNA, což jim poskytuje vyšší odolnost proti záření. Mohou vytvářet biofilmy na površích a zařízeních a přežít vysušení i nízké teploty.

Ukazuje se, že superčisté místnosti laboratoří mohou sloužit pro evoluční výběr nejhouževnatějších mikroorganismů, které mají větší šanci přežít cestu na Mars.

Mason proto varuje: „Je klíčové zajistit bezpečnost a uchování jakéhokoli života, který by mohl existovat kdekoli jinde ve vesmíru, protože nové organismy mohou v novém ekosystému vyvolat chaos a zkázu.“

Profesor připomíná, že lidé s tím mají špatné zkušenosti na naší vlastní planetě. Třeba z pokrývek darovaných severoamerickým indiánům se mezi nimi v devatenáctém století rozšířily neštovice. A ani v roce 2020 jsme nebyli s to zastavit epidemii koronaviru, který způsobuje covid.

Kontaminace jiné planety je nežádoucí také z vědeckého hlediska. Vědci by si měli být jistí, že jakýkoli objev života na jiné planetě pochází opravdu odtud a není to falešná identifikace mimozemsky vypadající, ale ze Země pocházející kontaminace.

„Mikrobi se mohou svézt na Mars, dokonce i po radiačních a sterilizačních procedurách, a jejich genom se může změnit do té míry, že budou vypadat skutečně mimozemsky, jak jsme byli nedávno svědky u mikrobů, kteří se vyvinuli na Mezinárodní vesmírné stanici,“ píše Mason.

Kontaminovaný Mars

Pokud by se tito mikrobi našli v marsovské půdě, mohlo by to vést třeba k pochybenému výzkumu „univerzálních rysů života“, anebo toho, co bychom pokládali za marsovský život.

„Už teď je možné, že zjistíme známky života na Marsu, a přitom budou pocházet ze Země. Už v roce 1971, kdy na Mars dosedla a vzápětí se odmlčela sonda Mars 3, a v roce 1976, kdy tam přistál americký modul Viking 1, se na planetu mohly dostat části mikrobiální, a dokonce i lidské DNA,“ upozorňuje ve svém článku profesor Mason.