Mysli globálně

Je pravdou, že teoreticky lze k dosažení změn na Marsu aktivovat relativně nenáročnou sérii změn. Pokud do atmosféry uvolníme dostatek oxidu uhličitého či jiných skleníkových plynů, může to vést nejen ke zvýšení atmosférického tlaku, ale i teploty. Ta obratem přispěje k tání marťanského ledu, což uvolní jak vodu, tak i další plyn, a tak stále dokola. Něco podobného známe i ze Země. Jenže - a tady přichází první pomyslné "ale" - na Zemi tyto změny zabraly stamiliony let. I pokud méně solíte a nejíte tlusté maso, nejspíše se zeleného Marsu tímto tempem nedočkáte.

Možností, jak vše urychlit alespoň na pár století, není mnoho. A obvykle vyžadují výrazně více dolarů. Stále platí, že dnes nejsme s to "teraformovat" v zeleň ani naši vlastní Saharu, alespoň tedy bez mnohabilionových investic. Představa, že bychom tedy něco podobného činili se vzdálenou planetou, je o to mizivější. Co je horší, momentálně se navíc zdá, že Mars snad ani teraformovat nelze.

Na planetě totiž není dostatek materiálu pro zahájení teraformace. Loňská studie financovaná NASA odhalila, že v zemině Marsu se ukrývá dostatek skleníkových plynů jenom na zvýšení atmosférického tlaku o sedm procent. Abychom Mars přiblížili Zemi, potřebovali bychom o řád více. Možnost importovat skleníkové plyny odjinud zde sice samozřejmě existuje. Představa přepravy látek nezbytných pro planetární změny ze Země však celou ideu blíže k realitě zrovna neposouvá.

Teraformuj lokálně

Co kdyby však existovala jiná cesta naokolo? Změna celé planety je opravdu velké sousto, co kdybychom však dovedli teraformovat alespoň menší oblasti? Idea "planetárních dómů", které by pod svými kupolemi nabídly útočiště životu, není nic nového. Nová studie vědců z Harvardu, JPL agentury NASA a Edinburgské univerzity ale spočítala, který materiál by mohl podobné "lokální teraformaci" vyjít kupředu. Jedná se o pověstný aerogel z oxidu křemičitého, látku tak lehkou, jako i odolnou.

Propočty totiž naznačily, že aerogel se svými izolačními schopnostmi může být skvělým analogem kýženého atmosférického skleníkového efektu. Stačí k tomu vrstva aerogelu tlustá dva až tři cm. Ta by jednak díky své průsvitnosti propustila dostatek slunečního světla pro fotosyntézu, jednak ale odstínila škodlivé ultrafialové záření a fungovala jako izolant pro zvýšení lokální teploty. To celé přirozeně a pasivně, bez jakéhokoliv dalšího zdroje tepla. Samozřejmě opět v nějakém delším časovém horizontu. Podstatné ale je, že lidská aktivita by teplotu mohla zvýšit i rychleji.

"Tento regionální přístup ke zvýšení obyvatelnosti Marsu je podstatně dosažitelnější než globální modifikace atmosféry," řekl Robin Wordsworth, odborný asistent environmentální vědy a inženýrství na Harvardu, "Na rozdíl od předchozích nápadů, jak učinit Mars obyvatelným, je to něco, co lze systematicky rozvíjet a testovat s materiály a technologiemi, které již dnes máme k dispozici."

Idea kupolí, nikoliv však ze skla nebo plastu, ale z aerogelu, se tak opět dostává do popředí. Mohlo by se tak hypoteticky vytvořit přijatelné prostředí pro rozvoj menších kolonií, které by pak následně (v průběhu generací) na Marsu mohly vytvořit i podmínky pro případnou celoplanetární teraformaci.

Ani aerogel by samozřejmě nemohl odstínit kosmické záření, které je na Marsu ještě větší problém pro komplexní život než řídká atmosféra. K tomu ale mohou jednou sloužit umělé generátory magnetického pole, které vyvíjí i vědci v CERNu. Ve velmi dlouhodobém horizontu navíc platí, že Mars by i o lidmi vytvořenou atmosféru přišel. To by však zabralo nejspíše miliony let - do té doby by bylo dost času atmosféru opět "napumpovat" anebo vyvinout nové technologie pro udržitelný rozvoj.

Jednou z nich by mohl být celoplanetární magnetický štít, který by snížil erozi atmosféry o sluneční částice. To je však už sám o sobě další obří projekt pro jiný věk. Zdá se ale, že Saganova idea přetvoření Marsu v druhou Zemi je díky aerogelu zase o fous dosažitelnější, než jakou se zdála být vloni.

Studie byla publikována v časopise Nature Astronomy.