Kapesní oceán

Obrovský rezervoár vodního ledu se nachází v řadě podpovrchových vrstev. Nejde samozřejmě o čistý led - promíchán je spolu s pískem. Podle radarových údajů však led převažuje. Odhalená množina daných vrstev se nachází zhruba dva kilometry po povrchem - zatímco starší práce však došly k tomu, že jejím hlavním obsahem je písek, novější studie se domnívá, že víc než polovinu objemu tvoří ve skutečnosti právě vodní led.

Starší práce byly totiž postaveny na viditelné části sedimentů, která byla složena majoritně z tmavých písků a jen malé části vodního ledu. Až radarové snímky přistroje SHARAD na palubě sondy Mars Reconnaissance Orbiter ale odhalily i doposud neviděnou tvář oblasti. Umožnily totiž lépe zmapovat složení a rozměry jednotlivých podzemních vrstev.

V těch se sendvičově střídají vrstvy ledu a písku. Z údajů se však zdá, že vodní led tu přesto dominuje - distribuce ledu napříč vrstvami dosahuje 61 až 88 procent. Majorita podzemní oblasti se tedy sestává právě z vodního ledu! Je ho zde vlastně tolik, že danou oblast lze považovat za třetí největší (známý) rezervoár vodního ledu na Marsu. Data navíc ukazují, že čím více se sediment blíží severnímu pólu, tím více ledu ve vrstvě je. To zvyšuje šanci, že nejde o chybné měření.

"Překvapilo to i nás samotné," řekl pro server Gizmodo autor studie, doktorand Stefano Nerozzi z Texaské univerzity v Austinu. V rámci popularizace své práce jeho tým spočítal, že kdyby se veškerý zdejší led rozpustil, dokonalou kouli o průměru Marsu by "pohřbil" oceán o hloubce 1,5 metru. Takového scénáře se samozřejmě obávat nemusíme, je ale užitečné vědět, že nedostatku vody se na Rudé planetě obávat nemusíme.

Jednotlivé vrstvy sedimentů | zdroj: University of Arizona

Okno do historie

Jednotlivé střídající se vrstvy sedimentu navíc přinášejí další zajímavou hypotézu. Vědci stojící za studií se totiž domnívají, že jediným vysvětlením jejich podobné kompozice je postupné ukládání během časových period. Některé roky byly sušší, a tak se jejich vrstvy sestávají hlavně z písku. Jiné roky ledu tálo (a poté ve vrstvách zase zamrzalo) více.

To znamená, že sedimenty jsou i jakýmisi letokruhy postupného vývoje Rudé planety - získání zdejších hloubkových vzorků by nám vykreslilo minulost Marsu způsobem, vedle kterého jiné dosavadní metody blednou! Historie zapsaná do vrstev může sahat nejméně desítky milionů let nazpět, možná mnohem dále. Více nám o nich však nejspíše řekne až výzkum přímo na místě - k tomu však budeme muset na Mars dostat i vědce samotné.

S vodními zásobami u pólů to však budoucí posádky budou mít podstatně snazší. Když pomineme implikace existence vody pro potenciální rozvoj dávných místních forem života, voda na Marsu je užitečná především pro budoucí pilotované kosmické mise, potažmo i pro kolonizační snahy. V prvním sledu je voda užitečná samozřejmě kvůli tomu, že kolonisté budou potřebovat něco pít a čím zavlažovat úrodu. Ve sledu druhém však bude led i užitečným zdrojem pro místní průmysl.

Z ledu bude možné získat vodík pro raketové motory i jako zdroj paliva, led navíc možná bude i versatilním stavebním materiálem. Má totiž poměrně dobré protiradiační vlastnosti - a Rudá planeta je radiací konstantně bičována. Celá řada modelových projektů tak přišla s tím, že marťanské habitaty první i druhé generace by měly vznikat z částečně zasypaných staveb na způsob iglú.

Studii publikuje Americká geofyzikální unie.