Asi jeho málokdo by dnes tvrdil, že stres může být prospěšný. Tedy, jistá míra stresu - například během boje o holý život - může nést určité benefity. Jelikož dnes však většina z nás denně nebojuje se šavlozubými tygry, stres je obvykle přebytečným evolučním přívěškem, který nám pomáhal v prehistorické éře, ale dnes je jeho role do značné míry zbytečná. Ba co více, paleta starších studií naznačila, že stres může vést i ke vzniku autoimunitních poruch. Během těch začne imunitní systém sám napadat organismus, který má běžně chránit.

Jak se tak ovšem mělo dít, zůstávalo zatím spíše záhadou. Nová studie týmu Michala Werbnera však naznačuje, že by chronický stres mohl mít nečekaného spojence - střevní mikrobiotu. Tato kolekce symbiotických bakterií nám obvykle pomáhá správně trávit jídlo. Werbnerův tým ovšem pomocí pokusů na myších demonstroval, jak může chronický stres negativně ovlivnit střevní mikrobiotu, a navodit tak stav, který vede k rozvoji autoimunitní poruchy.

Vědci vystavili skupinu myší opakovanému stresu formou násilného kontaktu s jinými myšmi. Zvýšený stres také zvýšil přítomnost imunitních T-buněk v lymfatických žlázách, a to včetně autoimunitních buněk. Spolu s nimi zvýšil i přítomnost patogenů. U zvířat se tak dostavila potenciální první fáze autoimunitního onemocnění. Spolu s tím došlo i na změnu střevní mikrobioty. Když však vědci uměle vrátili mikrobiotu do původního stavu, příznaky zmizely. 

To naznačuje souvislost mezi stresem, mikrobiotou a imunitním systémem. Nakolik jde o situaci "slepice, nebo vejce", se dá momentálně těžko posoudit. Vzhledem k tomu, že střevní mikrobiota je poměrně citlivá a byla prokázána její souvislost i v případě jiných chorob, je pravděpodobnější, že spouštěčem změn imunitního systému je spíše mikrobiota. Zjištění by mohlo napomoci novým metodám, jak zkoumat a jednou snad i lépe léčit autoimunitní onemocnění. 

Ještě nevíme vše

Jak se však říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Rozhodně bychom tak neměli nynější práci ani interpretovat tak, že stres je jediný spouštěč autoimunitních chorob. Nejspíše půjde o významný, ale nikoliv jediný rizikový faktor - podpořený mimo jiné genetickými predispozicemi nebo prostředím konkrétního člověka. Její závěry navíc zdaleka nejsou potvrzené dalšími navazujícími studiemi. Jako obvykle, na další závěry tak bude třeba počkat. Není to však rozhodně poprvé, co se objevuje střevní mikrobiota jako významný činitel, který se zdaleka nepodepisuje jenom na zažívání. 

Nedávno se tak objevilo rovněž několik prací, které našly pojítko mezi mikrobiotou a autismem. Když vědci provedli několika lidem s poruchou autistického spektra takzvaný fekální transplantát, který obsahuje právě "zdravou" střevní mikrobiotu, potlačili tak valnou většinu příznaků choroby. Jiné studie naznačily i spojení mezi střevními mikroorganismy a rizikem rozvoje neurodegenerativních chorob, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. 

Má-li stres na mikrobiotu skutečně tak výrazný vliv, jako naznačuje poslední práce z této série, mohlo by jít o významný dílek skládačky lidského zdraví. Rozvoj civilizačních chorob a epidemie mentálních onemocnění by mohla být poměrně "jednoduché" dílčí řešení právě v limitování stresu. Právě ten ostatně se zrychlením životního tempa ve druhé polovině 20. století výrazněji narostl - a nezdá se, že by se na tomto trendu mělo něco měnit. 

Možná, že tak jiná nedávno navržená "vakcína proti stresu" bude mít v případě své aplikace řadu dalších, doposud netušených benefitů. Bylo by kuriózní, kdyby se stres ukázal být jakýmsi moderním ekvivalentem "moru" tím, že podobně výrazně nepomohl k rozvoji celé řady onemocnění. Nebylo by to však poprvé - ani ve středověku lidé nechápali, jak může mor vlastně kosit celé rodiny. Než však dorazí klidnější období civilizace anebo alespoň modernější metody léčby chronického stresu, bude platit jediné - hlavně se touto možností nesmíme nechat vystresovat!

Studie byla publikována v časopise mSystems, periodiku Americké mikrobiologické společnosti.